Základní technické údaje: PPD – 1934/38

Ráže: 7,62 mm Tokarev, celková délka: 780 mm, délka hlavně: 269 mm, hmotnost nabité zbraně: 5,69 kg, počáteční rychlost střely: 488 m/s, kadence: 800 ran/min, nabíjení: bubnový zásobník na 71 nábojů nebo krabicový zásobník na 25 nábojů

Sovětský svaz se ve 20. letech potýkal s řadou těžkostí a příliš se nestaral o konstrukci nových zbraní. Když se dění ve státě uklidnilo a byl čas na přemýšlení o nových zbraních pro Rudou armádu, nepřikládala se samopalu žádná zvláštní důležitost. První sovětské samopaly tak nebyly původními konstrukcemi, ale spíše kombinací prvků již existujících zbraní. Mezi nejstarší sovětské samopaly patřil PPD – 1934. Jeho výroba začala v roce 1934. Samopal v sobě spojoval některá řešení z finského samopalu Suomi m/1931 a německých MP 18 a MP 28. Vyráběl se až do roku 1940.

Do té doby se na samopalu provedly některé úpravy, které s sebou přinesly i změnu označení typu na PPD – 1934/38. Samopal PPD – 1934/38 nebyl ničím mimořádný. Mechanismus byl prakticky stejný jako u německých samopalů. Po několika neúspěšných pokusech o sestavení vlastního zásobníku se sovětští tvůrci rozhodli zhotovit přímou kopii zásobníku finského samopalu Suomi. Bubnový zásobník na 71 nábojů se stal typickým znakem sovětských samopalů. Kromě něj se příležitostně používal i zakřivený zásobník na 25 nábojů. Zakřivení zásobníku bylo dáno použitím náboje s lahvovitou nábojnicí ráže 7,62 mm Tokarev.

Od samopalu PPD – 1934/38 byla odvozena varianta vyráběná od roku 1940, která dostala označení PPD – 1940 a představovala celkové vylepšení svého předchůdce. Charakteristickým rysem bubnových zásobníků sovětských zbraní (  i jejich finského předchůdce ) byla prodloužená nasazovací objímka, která se zasouvala do zbraně otvorem v předpažbí zbraně. Uvedené řešení používalo velmi málo jiných konstrukcí samopalů. Při vpádu Němců do Sovětského svazu v červnu 1941 měla Rudá armáda poměrně malé množství samopalů PPD – 1934/38 a PPD – 1940. Samopaly tak na průběh prvních bojů na východní frontě neměly podstatný vliv. Zbraně ukořistěné Němci se staly výzbrojí druhosledových jednotek, nejednalo se však o nijak významné počty. Ke konci roku 1941 výroba samopalu PPD – 1940 skončila, neboť jeho výrobní závody obsadili postupující Němci a Sověti neměli čas zřídit strojní závody a výrobní linky jinde. Rudá armáda tak měla možnost přemýšlet o zavedení modernějších a snáze vyrobitelných typů samopalů.