Stielhandgranate model 24 – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

Stielhandgranate model 24

Délka: 365 mm, šířka: 70 mm, celková hmotnost: 595 g, hmotnost nálože: 170 g, doba zpoždění výbuchu: 4 – 5 sekund, výbušná náplň: trinitrotoluen

Model 24 Stielhandgranate byl standardní ruční granát německé armády od 1. světové války až do konce té druhé. Velmi výrazný vzhled mu vynesl u britských vojáků přezdívku granát na klacku nebo šťouchačka na brambory. Poprvé byl tento granát představen v roce 1915 a později byl dále zdokonalován. Na rozdíl od granátů jiných armád u něj byl použit třecí zapalovač. Dřevěná násada výrazně zvyšovala vzdálenost odhozu na přibližně 30 – 37 metrů, což bylo zhruba 2x dál než dohodili britští vojáci své granáty Mills. Násada také minimalizovala riziko, že se granát hozený ve svažitém terénu skutálí zpět k nohám vrhače. Dlouhá rukojeť měla ale i nevýhody, především omezovala množství nesených granátů.

Granáty byly vysoce účinné zejména při vyčišťování pěchotních pozic nepřítele. Horší to bylo při útoku proti obrněné technice nebo opevnění, ale v tomto případě mohly být improvizovaně použity ve svazku s dalšími hlavicemi, ovšem bez násad. Granát prošel v průběhu let řadou drobných úprav. Před začátkem 2. světové války byla odstraněna zbytečná spona pro uchycení na opasku ( visící granáty překážely v běhu a při plazení ) dále se jen zastrkávaly za opasek. Mírně byla zmenšena hlavice. V průběhu 2. světové války byl kladen důraz především na zjednodušení výroby. Granát se skládal z duté dřevěné rukojeti, v níž vedla vytrhovací šňůra, vnitřní pojistky a plechové hlavice naplněné výbušninou našroubované na rukojeti. Připraven k bojovému použití byl teprve po odšroubování hlavice a vložení rozbušky do speciálního místa v zapalovači vyčnívajícím z horního kování rukojeti.

Na bojovém stanovišti byly granáty ukládány v pohotovostní poloze, s odšroubovanými zátkami a vysunutými kroužky. Před hodem voják uchytil porcelánovou kuličku a silně zatáhl za provázek uvázaný v krouceném oušku třecího drátku. Ten byl stočený ve spirále v zápalné složi zapalovače. Drát se třením o třecí mističku rozžhavil a zapálil zápalnou slož, jejíž plamen vzápětí zapálil zpožďovač. Po několika sekundách prohořel plamen k rozbušce a ta přivedla výbušninu hlavice k výbuchu. Obvykle granát explodoval do pěti vteřin po iniciaci, ale často se stávalo, že k explozi došlo až po osmi vteřinách. Pokud k výbuchu nedošlo ani do půl minuty, znamenalo to, že rozbuška nefunguje a pozdější exploze již nehrozila. Hlavní nevýhodou byla citlivost rozbušky na vlhkost, neboť dosáhnout při výrobě dokonalé vodotěsnosti bylo dosti obtížné.

Model 24 byl primárně vyráběn jako útočný granát, ovšem později byl upravován tak, aby se mohl používat i při obranných bojích. Rozdíl mezi útočným a obranným granátem spočívá v tom, že útočný granát je opatřen slabým pláštěm a má při odhozu usmrtit nebo zranit nepřítele, ale nesmí ohrozit útočící jednotky, proto je jeho smrtící zóna menší. Naopak obranný granát je opatřen silným pláštěm a zabíjí střepinami, před nimiž se obránci mohou skrýt v bezpečí zákopů. Od roku 1942 používali němečtí vojáci granáty upravené tak, že na hlavici byl navlečen odnímatelný kroužek, čímž vznikl obranný typ granátu. Ten byl účinný až do okruhu 30 m, zatímco klasická útočná varianta měla skutečně zničující účinek pouze na několik metrů. Granáty byly přepravovány v kovových bednách po 15 kusech bez rozbušek, ty se do nich vkládaly až těsně před bojem. Byly vyráběny také kouřové varianty označené bílým pruhem na rukojeti a později drážkovanou rukojetí, aby je bylo možné rozeznat i po tmě hmatem. Vyráběly se samozřejmě i cvičné varianty bez výbušné náplně a speciální kusy pro chladné počasí označené písmenem K, plněné speciálním výbušným prachem.

Granát model 24 mohl také dobře sloužit při nedostatku ženijních prostředků používaných k odpálení nálože. V roce 1939 mělo nacistické Německo ve skladech téměř 7 000 000 násadkových granátů model 24. V zákopech byly granáty uloženy v bednách, při bojových přesunech se používala nosidla, nebo se granáty rozdělily mužstvu, přičemž každý voják fasoval jeden až tři granáty. Měli je nejčastěji za pasem, ale v praxi se užívala celá řada jiných způsobů nošení. Mimo jiné se zasouvaly do holínek, za řemínky polní lopatky nebo nosné řemení. Ženijní útočné oddíly a úderné skupiny pěchoty musely nést větší množství granátů, proto vojáci využívali zkušeností z 1. světové války a vyráběli si speciální torny. V roce 1941 dostaly jednotky torny tovární výroby. Byly to dvě látkové zapínací kapsy po pěti granátech opatřené popruhem přes rameno. Přes postupné zastarávání modelu 24 ho Němci používali až do samotného konce 2. světové války. Důvodem byly zejména nízké výrobní náklady a jednoduchá výroba, k níž nebyly nutné drahé materiály. Kromě toho výroba nevyžadovala složité strojní vybavení a přesné obrábění. Granát ve velkém používaly i armády Číny, Japonska a rovněž i Vietnamské lidové armády, která vyráběla vlastní modifikaci.

 
© 2008 - druhasvetova.com      Design by Jakub M.      o tomto webu \ kontakt     
Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním webu vyjadřujete souhlas.
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.