Základní technické údaje: Gewehr 41 ( W )

Ráže: 7,92 mm, délka: 1 124 mm, délka hlavně: 546 mm, hmotnost: 5,03 kg, úsťová rychlost střely:776 m/s, nabíjení: nábojová schránka na 10 nábojů

Německá armáda měla všeobecnou sekci kontroly kvality, která neustále hledala cesty zvýšení účinnosti německých ozbrojených sil. V roce 1940 sekce dospěla k názoru, že efektivitu pěchotního boje zvýší samonabíjecí puška. Zbrojnímu průmyslu byly sděleny armádní požadavky na tuto zbraň a na jejich základě firmy Walther a Mauser vypracovaly své návrhy. Obě zbraně používaly takzvaný Bangův systém ( pojmenovaný po svém dánském vynálezci ), u něhož plyny vytékající z ústí hlavně udělí hybnost pístu, který mechanismu dodá energii pro provedení samonabíjecího cyklu. Z vojskových zkoušek vyplynulo, že se konstrukce firmy Mauser pro armádní účely nehodí.

Návrh firmy Mauser byl zamítnut, čímž se uvolnilo pole působnosti pro Waltherův návrh, z něhož vzešla samonabíjecí puška ráže 7,92 mm Gewehr 41 ( W ). Vyznačovala se poměrně složitým mechanismem uzamčení pomocí dvou závor uložených po stranách těla závěru. Závory byly v uzamčeném stavu rozevřeny klínovitým pouzdrem úderníku do vybrání ve stěnách pouzdra závěru. S puškou G 41 ( W ) však Němci mnoho štěstí neudělali. Na bojištích východní fronty se puška 41 ( W ) neosvědčila. Bangův systém byl příliš složitý a nemohl zabezpečit spolehlivou funkci v náročných podmínkách služby. Zbraň byla těžká, její nošení nepohodlné a zacházení s ní obtížné. Puška G 41 ( W ) byla navíc výrobně náročná. Nabíjení nábojové schránky pušky pomocí pásků na pět nábojů bylo v bojových podmínkách zdlouhavé. Ve své době však G 41 ( W ) byla jedinou německou samonabíjecí puškou a v její výrobě se pokračovalo. Její celková produkce dosáhla počtu několika desítek tisíc kusů.

Většina vyrobených pušek G 41 ( W ) byla nasazena na východní frontě. Zde se Němci mohli seznámit se samonabíjecími puškami Tokarev, které měly mechanismus pracující na odběru prachových plynů kanálkem z hlavně. Po prozkoumání tohoto systému Němci zjistili, že podobný mechanismus mohou zapracovat i do své pušky G 41( W ), která z pušky Tokarev převzala systém odběru prachových plynů kanálkem na horní straně hlavně. Závěrový systém zůstal nezměněn, nábojovou schránku nabíjenou pásky nahradil snadno vyměnitelný zásobník na 10 nábojů. S rozeběhnutím výroby pušky G 43 skončila produkce G 41 ( W ). Puška G 43 se vyráběla mnohem snadněji, zakrátko výrobní linky dodávaly značné množství těchto zbraní. Vojáci oceňovali snadnost nabíjení G 43 v porovnání s předchozím typem.

G 43 zakrátko dosáhla značné obliby. Při návrhu zbraně se využily všechny možnosti zjednodušení a zlevnění výroby. K výrobě pažbení se používala dřevotříska a plasty. V roce 1944 byla zavedena ještě jednoduší konstrukce pojmenovaná Karabiner 43, zkrácená o 50 mm. Pušky G 41 ( W ) a G 43 používaly standardní vztah k vývojovému programu útočné pušky na krátký náboj ráže 7,92 mm. Puška G 43 se uplatnila také jako účinná odstřelovací zbraň. K tomuto účelu se standardně opatřovala dalekohledem. Při plnění odstřelovačských úkolů byla G 43 velmi úspěšná. Ve výzbroji československé armády se odstřelovačská verze G 43 udržela ještě řadu let po skončení války.