Základní technické údaje: Panzerwurfmine  ( L )

Průměr hlavice: 114,3 mm, délka: celková 533 mm, hlavice 228,6 mm, křídel 279,4 mm, hmotnost: celková 1,35 kg, hlavice 0,52 kg

Panzerwurfmine ( L ) protipancéřový granát vyvinuli Němci pro speciální protitankové pěchotní jednotky, aby je vybavili výkonnou zbraní, přenosnou a obsluhovanou jedním mužem. Jednalo se o zvláštní formu protitankového granátu, který měl kumulativní bojovou hlavici k probíjení tankových pancířů. Správné nasměrování hlavice při dopadu na pancíř zajišťoval stabilizační a naváděcí díl připevněný k její zadní části.

Panzerwurfmine se na cíl musela házet stanoveným způsobem. K zadní části ocelového těla bojové hlavice byla připevněna dřevěná rukojeť. Voják jej napřaženou rukou držel za svými zády s hlavicí namířenou svisle vzhůru. Ve vhodném okamžiku švihl rukou dopředu a pustil rukojeť. Z rukojeti letícího granátu se vzápětí odvinula čtyři plátěná stabilizační a naváděcí křídla. Působením křídel granát letěl svojí bojovou hlavicí směrem dopředu, aby se při zásahu dosáhlo co největšího účinku. Zní to poměrně jednoduše, ve skutečnosti však účinný hod Panzerwurfmine nebyl tak snadnou záležitostí. Nejvyšší operační vzdálenost byla dána silou a schopnostmi házejícího a nepřevyšovala 30 m, obvykle byla spíše menší. Přesného zásahu cíle bylo možné dosáhnout jen systematickým tréninkem s cvičnými granáty.

Přes tyto nedostatky si vojáci jednotek cvičených pro boj s tanky granáty velmi oblíbili. V porovnání s jinými protitankovými zbraněmi krátkého dosahu byly poměrně malé, lehké a snadno ovladatelné. Kromě toho měly i slušný výkon. Bojovou náplň hlavice tvořila směs výbušnin RDX a TNT v poměru 1:1 o celkové hmotnosti 0,52 kg. V kombinaci s kumulativním účinkem tak bylo zajištěno probití i těch nejsilnějších pancířů spojeneckých tanků. Jinou výhodou granátu bylo, že se házející nemusel dostat až do bezprostřední vzdálenosti tanku, na který útočil a nevystavoval se tak nebezpečí, které z toho vyplývalo. Další bezpečností prvek byl zapracován v bojové hlavici. Její zapalovač byl k aktivaci připraven až po odhození granátu, kdy došlo k natáčení zapalovače.

Panzerwurfmine zaznamenala při svém použití německými vojáky úspěch, přesto se žádný ze spojeneckých států nepokusil o výrobu její napodobeniny. Spojenci, především sovětští vojáci, ukořistěné zbraně příležitostně používali. Američané zprvu neporozuměli metodě hodu granátem. Nejdříve se domnívali, že je třeba jej házet jako velikou šipku. Poté, co se přišlo na správný způsob zacházení s granátem, vydala o tom zpravodajská služba zvláštní příručku určenou frontovým vojákům. Po roce 1945 se granáty na tomto principu určitou dobu používaly v některých armádách Varšavské smlouvy.