Základní technické údaje: Panzerfaust 60

Průměr hlavice: 150 mm, hmotnost: celková 6,8 kg, hlavice 3 kg, dostřel: 60 m, počáteční rychlost: 45m/s, průbojnost: 200 mm pancíře

Při svém objevení v roce 1942 byl Panzerfaust ( pancéřová pěst ) unikátní zbraní. Vyvinula ji firma HASAG ( Hugo Schneider AG ) v Lipsku. Cílem bylo dát vojákům osobní protitankovou zbraň. Pancéřová pěst byla v principu bezzákluzovým kanonem, který využíval některé principy raketových zbraní. Panzerfaust měl být jednoduchý a levný. V podstatě to byla výmetná trubka na vystřelování granátů s kumulativní hlavicí. Zbraň měla jednoduchá mířidla a spoušťové ústrojí a to bylo vše. Hnací náplň se vkládala do výmetné trubky, při letu se za bojovou hlavicí rozevřela čtyři odpružená stabilizační křídla.

Panzerfausty se začaly v širším měřítku používat v roce 1943. První provedení dostalo později označení Panzerfaust 30 ( klein ). Číslo 30 udávalo účinný dostřel zbraně – 30 m. Přízvisko klein ( malý ) zbraň obdržela po zavedení nové střely většího průměru a s větší průbojností. Nové provedení neslo označen Panzerfaust 30. Krátký dostřel znamenal pro uživatele pancéřových pěstí značnou nevýhodu. Střelci se museli dostat nebezpečně blízko k cíli. Panzerfaust však byl velmi ničivou zbraní, jejíž zásah znamenal pro tank konec. Míření bylo poněkud obtížné. Provádělo se pomocí zářezu výklopného plátkového hledí na výmetnici, který musel být v jedné přímce se záměrnou značkou na střele. Střelec musel výmetnici pevně držet v podpaží, aby jej nezranily plyny vytékající ze zadní strany zbraně.

Po Panzerfaustu 30 přišly modely 60 a 100. Většího dostřelu se dosáhlo použitím větší hnací náplně, samotná střela zůstala stejná. Plánovalo se zavedení Panzerfaustu 150 a dokonce 250, konec války však nedovolil zahájit ani testovací fázi. Pancéřová pěst probila až 200 mm pancíře skloněného pod úhlem 30°, menší Panzerfaust 30 ( klein ) probíjel 140 mm pancíře. Zbraně tak stačily na všechny spojenecké tanky. Posádky spojeneckých tanků své stroje opatřovaly dodatečnou ochranou v podobě představných desek po stranách koreb, pytlů s pískem po obvodu věže a záložních článků pásů, upevňovaných na všemožných místech. Panzerfausty se vyráběly po desetitisících až do května 1945. Jednalo se o zbraně na jedno použití, což představovalo pro omezené německé zdroje surovin značné zatížení. Proto se plánovalo, že se novější Panzerfausty 150 a 250 budou moci použít opakovaně, aby se snížila materiální náročnost této výzbroje.

Panzerfaust se přesně hodil pro německou obrannou taktiku v letech 1943 – 1945. Byl obávanou zbraní u spojeneckých tankových posádek. Pancéřové pěsti se vyráběly ve velkých počtech a tak v každém německém vozidle byla alespoň jedna. Mnozí bojovníci jednotek Volkssturmu, formovaných na samém konci války, vyráželi do boje pouze s Panzerfaustem. Pokud by se s pancéřovou pěstí správně mířilo a střílelo na vhodnou vzdálenost, mohl by každý německý voják zničit alespoň jeden spojenecký tank. Účinek těchto zbraní se Spojencům podařilo omezit použitím představných pancířů a zavedením pěchotního doprovodu tanků.