Základní technické údaje: Typ 89

Ráže: 50 mm, celková délka: 0,61 m, dostřel: 650 m, hmotnost miny: 0,79 kg

V japonské armádě se během 2. světové války používaly dva základní typy 50 mm minometů. Oba lze považovat spíše za granátomety než skutečné minomety, neboť ke střelbě používaly střely, které se od ručních granátů lišily jen křídlovým stabilizátorem. Minomety se používaly na úrovni družstev jako prostředky lokální palebné podpory.

Prvním minometem přijatým do výzbroje japonské armády byl typ 10. Armáda jej začala používat v roce 1921. Byla to jednoduchá zbraň s hlavní s hladkým vývrtem. K vystřelení miny sloužilo spoušťové ústrojí. Na hlavni byl seřiditelný plynový kanálek, kterým se řídil dostřel minometu. Původně se z minometu typu 10 vystřelovaly trhavé miny. Se zavedením modernějších typů minometů se stále více používal k vystřelování min s pyrotechnickou náplní k osvětlování cílů a podobným účelům. Hlavní nevýhodou minometu typ 10 byl nedostatečný dostřel, který činil pouhých 160 m. Proto se začalo s vývojem další zbraně této kategorie, která je známa pod označením typ 89.

Kolem roku 1941 typ 89 ve výzbroji armády téměř zcela nahradil starší typ 10. Lišil se od něho řadou prvků, měl například hlaveň s drážkovaným vývrtem. Další podstatnou změnou bylo upuštění od systému s plynovým kanálkem. Vzdálenost střelby se nadále řídila posuvem zápalníku po délce hlavně. Čím blíže ústí hlavně byl zápalník, tím byl vývrt hlavně kratší a kratší byl i dostřel. Ke střelbě z minometu typu 89 se používala nová munice s dostřelem až 650 m, což v porovnání s typem 10 znamenalo významné zlepšení. Pro minomet typu 89 se vyvinuly obvyklé trhavé, dýmové, signalizační a osvětlovací miny. Vývoj minometu pokračoval dále, vznikla i verze určená pro výsadkové jednotky. Typ 10 a typ 89 se daly rozebrané přepravovat v koženém pouzdru.

Spojenečtí vojáci se mohli většinou setkat s minometem typu 89. Z nějakého důvodu ho vojáci začali nazývat kolení minomet a tato přezdívka zbrani zůstala. Není přesně znám počet zlomených stehenních kostí, které způsobilo toto naprosto nepříhodné pojmenování u neznalých uživatelů. Při pokusu o vystřelení z minometu s položením opěrné desky na nohu mohlo dojít k vážnému úrazu. Zpětný ráz zbraně byl značný a opěrná deska musela ležet na zemi nebo na pevné opoře. Mířidla zbraně byla zredukována na nejmenší možnou míru. K míření sloužila pouze linka namalovaná na hlavni, jiné prostředky míření zbraň neměla. Každý voják se však velmi rychle naučil tuto zbraň účinně používat. Minomet byl v boji lehkou a snadno ovladatelnou zbraní, účinnost střeliva byla ale horší. Nejpozitivnějším rysem minometu bylo, že jej každý voják mohl mít zavěšený na řemeni přes rameno, přitom však nesl i běžnou výzbroj a výstroj. Výsledkem byl podstatný nárůst palebné síly pěšáků, zvláště při vyzbrojení minometem typu 89.