Tohoto námořního pěšáka znali na konci 2. světové války i dlouho po ní snad všichni Američané. Jeho život byl krátký a plný zvratů, úspěšný i tragický. Při vzpomínce na Iru Hayese se dodnes mnoha lidem vybaví jedno slovo – Iwo Jima. Narodil se v městečku Sacaton v Arizoně, v indiánské rezervaci. Jeho otec Josehp Hayes pracoval jako zemědělský dělník a jeho matka Nancy učila v nedělní škole při místním kostele. Ira byl tichý chlapec, rychle se naučil číst a naučil se i velmi dobře anglicky, což tehdy mezi Indiány nebylo běžné. Když ukončil základní školu, nastoupil na střední školu pro indiány ve Phoenixu. Vyrostl v tichého mladíka, vyhýbajícího se dívkám a stále čtoucího knihy. Potom ale přišel útok na Pearl Harbor a vstup USA do války. Ira se rozhodl, že se přihlásí k námořní pěchotě. V červnu 1942 úspěšně ukončil studia a pak už jen čekal na povolávací rozkaz.

Ira byl odveden 24. srpna 1942. V San Diegu byl zařazen do základního výcvikového kurzu pro nováčky námořní pěchoty a po jeho ukončení do pokračovacího výsadkářského výcviku. Indiáni rozhodně nebyli u výsadkářů často k vidění, takže od svých spolubojovníků dostal přezdívku, náčelník Padající oblak. Po úspěšném absolvování byl zařazen ke 3. divizi námořní pěchoty a odjel s ní koncem října 1943 do prvního boje, který ho čekal na ostrově Bougainville. Výsadkové jednotky námořní pěchoty byly začátkem roku 1944 rozpuštěny, protože se ukázaly v Pacifiku jako těžko využitelné a jejich příslušníci byli přiřazeni k běžným jednotkám. Hayes se dostal k rotě E z 2. praporu 28. pluku 5. divize námořní pěchoty, v té době umístěné v Kalifornii. Jednotky procházely dalším výcvikem, který je měl připravit na mnohem náročnější boje, než které znaly z malých tichomořských ostrovů. V říjnu 1944 zaútočili Američané na Palauské ostrovy, kde zabředli do nevídaně tvrdých bojů trvajících několik týdnů. Všechny těžce zaplacené zkušenosti z bojů byly pečlivě analyzovány a byl podle nich upraven výcvikový program jednotek, které měly být nasazeny do dalších bojů. Hayes se svou rotou prošel tímto výcvikem na Havajských ostrovech a pak už je čekal ostrov, jehož jméno zatím nikdo neznal. Ti, kdo ale na něm bojovali, už na něj nikdy nezapomněli – Iwo Jima.

( Nejznámější indián 2. světové války, Ira Hayes )

Iwo Jima je ostrov na polovině cesty z Marian do Japonska. Dlouhá desetiletí šlo pouze o tečku, ztracenou v Pacifiku, ale po obsazení ostrovů v Marianách Američany a vybudování letišť pro dálkové bombardéry se z něj stal cíl prvořadé důležitosti. Bombardéry B – 29 útočící na Japonsko, potřebovaly letiště, kde by mohly přistát v případě nouze. Sbor náčelníků štábů rozhodl, že ostrov bude obsazen obojživelnou operací a ihned se začalo s přípravami operace Detachment. Plánovačům bylo jasné, že ostrov bude tvrdým oříškem i pro veterány námořní pěchoty, protože Japonci vybudovali téměř dokonalý obranný systém. Celému ostrovu, majícímu tvar hrušky, vévodí vyhaslá sopka Suribači, kterou Japonci provrtali nesčetnými tunely. Podle japonského velitele generála Kuribajašiho se mělo za každou cenu upustit od sebevražedných útoků a místo toho se měly jednotky co nejdéle bránit v prakticky neviditelných krytech a bunkrech. Nutno říci, že tato taktika byla velmi úspěšná, protože na ostrově se nakonec bojovalo čtyři týdny a to v podmínkách, srovnatelných jen s boji na Peleliu.

Celý ostrov je tvořen pouze skalami, pískem a sopečným popelem, ve kterém se nešlo ani pořádně zakopat a v němž zapadala i vozidla. Plánovači vybrali vyloďovací pláž těsně u úpatí Suribači, i když si byli vědomi, že vyloďující vojska tam budou pod přímou palbou. Nedalo se s tím ale nic dělat, na zbytku pobřeží byly srázné útesy. Za den D byl určen 19. únor 1945. Předinvazní ostřelování a bombardování bylo sice velmi mohutné, Japonci však byli dobře zakopáni a utrpěli jen minimální ztráty. Když vyrazily jednotky 4. a 5. divize námořní pěchoty k pobřeží, obránci se vůbec neozvali a vyčkávali, aby na sebe nepřilákali palbu lodních děl. Až po vylodění se Američané najednou ocitli pod palbou takřka neviditelných postavení, která museli ničit plamenomety, bazukami a náložemi. Postup byl zoufale pomalý a ztráty velké, navíc před japonskou palbou nebylo úniku, Japonci měli pláže jako na dlani a stříleli po všem, co se pohnulo. Bylo zničeno mnoho obojživelných vozidel a i ranění, čekající na odvoz, byli často znovu zasaženi.

( Námořní pěchota se vyloďuje na Iwo Jimě, v pozadí slavná hora Suribači )

Američané chtěli nejdříve zničit Japonce na hoře Suribači, zajistit si tím relativní klid na plážích a teprve potom postupovat do severní části ostrova. Podařilo se jim to však až čtvrtý den po vylodění, kdy soustředěná námořní palba, nálety palubních letounů a pozemní útoky umlčely nepřátelská postavení. Když nepřítel přestal opětovat palbu, vyrazily po úbočí hory průzkumné hlídky a po jejich návratu byla vyslána posílená četa, aby obsadila vrchol. Vojáci s sebou nesli vlajku, vypůjčenou z lodi, kterou nahoře hodlali vztyčit. Cestou nenarazili na odpor a dosáhli bez nesnází vrcholu s kráterem, kde zaujali palebná postavení. Několik vojáků přivázalo vlajku na trubku, kterou našli opodál a v 10:20 ji poprvé vztyčili nad Iwo Jimou.

Tento akt velmi podpořil Američany, zatímco Japonci jej nesli jako velkou potupu. Neměli ale v oblasti až na několik jednotlivců žádnou bojeschopnou sílu. Vzhledem k tomu, že vlajka byla špatně viditelná, byla vyslána rota E, aby ji vyměnila za větší. S jednotkou vyrazil i fotograf agentury Associated Press Joe Rosenthal, který vyfotografoval skupinu šesti vojáků při vztyčování. Tak vznikla asi nejznámější americká válečná fotografie, která obletěla celou zemi, noviny s ní byly vykoupeny a musely být několikrát dotiskovány. Dostala se až na stůl prezidenta Roosevelta, kterého ihned zaujala. Rozhodl se, že ji využije pro propagaci na prodej válečných dluhopisů.

( Dělostřelci americké námořní pěchoty vedou palbu na horu Suribači )

Ozbrojené složky spotřebovávaly obrovské množství všech možných výrobků, od letadlových lodí po novinový papír a náklady na ně byly astronomické. Navíc USA, jako demokratická země, musely všechno nakupovat a nemohly vytvořit pracovní tábory nebo nutit občany k práci zadarmo. Lidé už byli válkou unaveni, i když jejich životní standard byl oproti Evropě neporovnatelně vyšší. Bylo potřeba najít něco, co by ještě naposled vyburcovalo jejich vlastenectví. Prezident nařídil stažení šesti vyfotografovaných vojáků z bojů a jejich převelení do USA. Tou dobou však žili už jen tři z nich, Ira Hayes, John Bradley a Rene Gagnon. Na rozkaz nejvyšších míst byli staženi z bojového nasazení a odjeli zpět do USA. Jejich dalším úkolem bylo objíždět celou zemi a podpořit svou osobní přítomností prodej sedmé válečné půjčky. Pro vojáky samotné byl návrat zpět obrovským šokem.

Najednou byly všude kolem nich stovky lidí, obdivujících je jako hrdiny, vystupovali na vyprodaných stadionech a guvernéři států, které navštívili, si s nimi před kamerami potřásali rukou. Na sedmou válečnou půjčku bylo upsáno neuvěřitelných 24 miliard tehdejších dolarů. Americká pošta vydala v červenci 1945 známku s námětem vztyčování vlajky i přesto, že jinak striktně dodržovala pravidlo, že na známkách nebudou zobrazovány žijící osoby. Při jejích uvedení do prodeje stály před poštovními úřady fronty lidí, kteří si je chtěli co nejdříve koupit. Válka skončila a lidé začali žít mírovým životem, ale na tři vojáky z Iwo Jimy lidé nezapomněli. Na to už byli příliš slavní.

( Indiánský mariňák Ira Hayes )

Jakmile skončila válka, vrátil se Hayes zpátky do civilního života. Nikdy se ale nevyrovnal s válečnými zážitky, ani s tím, že byl neustále oslavován jako hrdina. Pořád to byl tichý muž, jemuž vadily bouřlivé oslavy a ceremonie. O válce mluvil málo, ale nikdy ne s lítostí, byl hrdý na to, že byl námořním pěšákem. Ira Hayes stále více propadal alkoholu, nebyl schopen si najít trvalou práci a žít normálním životem, přežíval jako zemědělský nádeník a česač bavlny. Paradoxně byl i nadále zván na oficiální oslavy, na nichž se s ním fotografovaly celebrity, pózoval při vytvoření obrovského památníků na Arlingtonském národním hřbitově, ale současně se stále více uzavíral do sebe. Unést roli hrdiny pro něj bylo čím dál těžší. Veteráni sice mohli získat státní stipendium na univerzitě a armáda jim přispěla na doléčení zranění, ale jejich psychický stav tehdy nikdo nesledoval a tedy ani neléčil jejich duševní poruchy. A tak se stala pro Hayese, stejně jako pro mnohé jeho bývalé spolubojovníky, jediným bezpečným útočištěm láhev. Byl celkem 55x zatčen pro přestupky pod vlivem alkoholu, žil bez cíle, popíjel na svobodě, nebo seděl ve vězeňské cele.

Večer před smrtí, 23. 1.1955, Ira Hayes popíjel a hrál karty se svými dvěma bratry a dalšími indiány dlouho do noci v baru. Druhého dne za mrazivého rána našli jeho tělo, ležící v kaluži krve, u opuštěného domu v jeho rodném městečku. I když vzniklo podezření, že zemřel ve rvačce, koroner nakonec vynesl rozhodnutí, že smrt nastala bez cizího zavinění vyčerpáním a snad i otravou alkoholem. Další policejní vyšetřování bylo proto zastaveno. Pohřbu Ira Hayese na Arlingtonském národním hřbitově se zúčastnili i poslední dva jeho spolubojovníci a vlajka, kterou tehdy vztyčili, nyní kryla jeho rakev. Na hřbitově stále stojí bronzový památník, věrně zobrazující oněch šest mužů, s námahou zvedající stožár s hvězdnatou vlajkou. Dnes jsou již všichni mrtví, ale v myslích Američanů žijí dále jako symbol odvahy a touhy po vítězství.