Jméno: Erich Alfred Hartman

Letoun: Messerschmitt Bf 109

Počet sestřelů: 352

Zajímavost: Kolegové ho přezdívali Bubi, nepřátelé Černý ďábel.

Erich Hartmann se narodil ve středu 19. dubna 1922, ve městečku Weissacht ve Württembersku. Většinu svého dětství prožil na Dálném východě, protože jeho otec pracoval v Číně jako lékař. V roce 1928 se ovšem celá rodina vrátila do Německa, kde Erich už od čtrnácti let létal na bezmotorových strojích. Plnohodnotný pilotní průkaz získal v roce 1939. Koncem roku 1940 se přihlásil jako dobrovolník a začal se vzdělávat ve škole pro důstojníky – Luftkriegsschulle II.

V sobotu, 22. června 1941, ve 3:15 vtrhly Hitlerovy armády do Sovětského svazu. Dvě stě padesát divizí  a téměř 3 000 000 mužů se valilo přes hranice s letouny Luftwaffe v čele. První den války bylo zničeno kolem 2 000 sovětských letadel, z toho 1 500 na zemi. V té době se už Erich plně připravoval u výcvikového pluku. Byl rozhodnut stát se vojenským pilotem. Jeho první štací byl Krakov a prvním úkolem přepravit střemhlavý bombardér Junkers Ju 87 Stuka do Mariupole u Azovského moře. Při cestě na start se chtěl Hartmann vyhnout dřevěné boudě dispečera a prudce sešlápl levou brzdu. Nic. Sešlápl obě. Zase nic. Letoun srovnal boudu se zemí. Dispečer naštěstí včas uprchl.

Do nového působiště Majkopu na Kavkaze musel Hartmann vlakem. Na nováčka tu už čekal velitel základny, plukovník Dieter Hrabak. Uvítací proslov byl velmi krátký: „ Jestli se chcete v Rusku udržet naživu, kladu vám na srdce jen jedno. Létejte hlavou, ne svaly!“ Dne 7. listopadu si Hartmann do svého deníčku zapsal zlatým písmem: „Dostal jsem první letadlo na ruské frontě!“ Kolega jeho sestřel potvrdil: „Ano, byl to Iljušin IL – 2. Viděl jsem jak dopadl a explodoval.“ Erich tu slávu zapíjel s ostatními piloty až do ranních hodin. Brzy seznámil s rotmistrem Edmundem Rossmannem. „To byla moje životní výhra!“ vzpomínal později.

Klidný, zkušený a veleúspěšný pilot si vzal nováčka na starost. Létal s ním ve dvojici. „ Nikdy bych nemohl být tak úspěšný, kdybych nepoznal Paula. Vše co umím, mne naučil on. Několikrát mi zachránil život,“ nedal na svého učitele dopustit. Zpočátku ho ale úplně neposlouchal a na nebi dělal chyby. Vrhal se bezhlavě do útoku a jeho parťák za něj musel často nasazovat krk. Když Rossamnnovi už došla trpělivost, zařídil Erichovi trest. Měl se dostavit k veliteli základny, kde mu bylo pohroženo, že už nikdy nebude létat. Hartmann se poučil a brzy vystoupal na žebříčku úspěšnosti. Kolonky, kam zapisoval sestřely, se neustále plnily. Později se ale šance na vítězství vyrovnaly pro obě strany. Komplikace v leteckých bitvách přinesla mimořádně krutá zima 1943 – 1944. V důsledku omrzlin přišlo mnoho mužů o uši, o prsty i celé končetiny. Německá letadla bezmocně stála na zemi. Každé ráno však jejich piloti žasli, když nad nimi přelétávaly sovětské stroje.

V průběhu roku 1944 zaznamenal Hartmann 172 sestřelů, což je dodnes nepřekonaný rekord. Na svůj letoun si dal vymalovat okvětní lístky černého tulipánu a stal se postrachem ruských pilotů, kteří mu přezdívali Černý ďábel. Jeho osobní mechanik Heinz Mertens mu jednou přinesl ukázat ruský leták. „Zlikvidujte Černého ďábla Hartmanna. Odměna 10 000 rublů!“ Kupodivu leták působil spíše opačným dojmem. „Od té doby jsem měl potíže nějakého Rusa sestřelit. Vyhýbali se soubojům, strach byl mocnější než peníze. Výrazně mi ubylo možností ke vzdušnému vítězství.“ Během své kariéry pilota byl nasazen v 1 404 bojových akcích, při nichž zaznamenal celkem 352 sestřelů, ale byl také 14 x sestřelen.

 

Jméno: Günter Rall

Letoun: Messerschmitt Bf 109

Počet sestřelů: 275

Zajímavost: Trvalo mu jen osm měsíců, než se po těžkém zranění páteře vrátil do kokpitu.

V neděli, 10. března 1918, se v německé obci Gaggenau narodil Günter Rall. V roce 1936 si zažádal o přijetí ke 13. pěšímu pluku, jako poddůstojník absolvoval válečnou akademii v Drážďanech. „Byl jsem pyšný, že jsem důstojníkem u pěchoty!“ vzpomínal. Časem začal pošilhávat po letadlech a potají snil svůj sen pilota. V roce 1938 byl přijat na leteckou školu v Neubibergu u Mnichova. Už v září získal pilotní odznak s licencí.

Jeho přání, utkat se konečně s nepřítelem, se mu naskytlo 12. května 1940. Se svým strojem měl chránit průzkumný letoun u francouzských hranic, na který se později vrhlo dvanáct stíhaček Curtiss P – 36 francouzského letectva. Ten památný den si Rall velmi dobře pamatoval. „Ten den jsem si připsal první sestřel. Ano, posílilo to mé sebevědomí, ale také nahnalo strach. Můj letoun dostal mnoho zásahů. Tehdy jsem si uvědomil, jak malý kousek od úspěchu je smrt pilota.“

Léto roku 1941 zastihlo Ralla v Rumunsku. Po zahájení německého útoku na Sovětský svaz všichni piloti uvítali přesun na Kavkaz. Odtud vyráželi do bojů ke Stalingradu nebo Rostovu. Pak však přišla zima, na kterou nebyli němečtí vojáci ani letci vůbec připraveni, dosud nic takového nepoznali. Právě v ten čas sekla kosa i po Rallovi. Na konci listopadu 1941 při jednom bojovém střetu s ruskými stíhači, zbytečně dlouho sledoval pád sestřeleného soupeře. Z výbuchu jeho stroje byl na chvilku oslněn a nevšiml si dalšího protivníka. Ten nezaváhal, zavěsil se za Ralla a svou příležitost využil. Ten se zničeným strojem, nefungujícím motorem a prostřelenou rukou věděl, že ztroskotat v ruské krajině znamená konec značně bolestivý. „Naše velení nás nutilo, abychom se v takových případech snažili dostat co nejblíže německým liniím.“ A důvod? Pár těl popravených německých letců Němci už našli a nebyl to pěkný pohled. Vypíchané oči, ošklivé popáleniny, uřezané genitálie…

Rall přistál v totálně rozbitém stroji na břicho. Poslední, co si pamatoval, byla jen obrovská rána. První se k rozbitému stroji dostala posádka německého tanku. Nejprve se domnívali, že je mrtvý. Už chtěli letadlo zapálit, když si všimli, že se letec malinko pohnul. Vyprostili ho a dopravili na ošetření. Když se Rall probral, nemohl hýbat nohama a trpěl velkými bolestmi. Po podrobném vyšetření byl o Vánocích 1941 převezen na vídeňskou kliniku. Po pěti měsících v sádře začala pro Güntera Ralla nová etapa jeho života. Chtěl za každou cenu znovu do kokpitu letadla. Güntera čekaly nekonečné rehabilitace, bolestivé elektrošoky, neuvěřitelná dřina při posilování. Říká se, že se zázraky nedějí, ale v případě majora Ralla musíme učinit výjimku. Přestože mu doktoři nedávali žádnou naději, tak po osmi měsících opustil kliniku po svých a v srpnu roku 1942 už zase sestřeloval sovětská letadla.

 V dubnu 1944 byl Rall s okamžitou platností převelen na západní frontu. Ve svých pamětech napsal: „Naše skupina vyrazí proti nepříteli. Na Německo se žene 800 dálkových bombardérů. Doprovází je 1 200 stíhaček a nás je 25! Dokážete si to představit? Prostě peklo!“ Nebe bylo plné nepřátel, ale Rall se rval jako lev. Konec nemohl být ale jiný. „Jen jsem zaregistroval zásahy. Motor vynechává, rozpadají se mi obě křídla. Nemohu řídit. Mám zraněnou ruku. Myslel jsem si, že je semnou konec,“ popisoval svoje sestřelení. Nakonec se mu podařilo vyskočit. Ihned se ale roztočil a nemohl otevřít padák. Podařilo se mu to až těsně nad zemí. V nemocnici nakonec přišel „jen“ o palec na ruce. Po válce pracoval už v hodnosti generálporučíka jako inspektor západoněmeckého letectva. V kokpitu letounu byl vyslán na 621 bojových akcí, sestřelil 275 letounů a 8 x byl sám sestřelen. Günter Rall zemřel v roce 2009.

 

Jméno: Johannes Steinhoff

Letoun: Messerschmitt Bf 109, Messerschmitt Me 262

Počet sestřelů: 176

Zajímavost: S popáleninami si pobyl v nemocnici dva roky.

Psal se duben 1945 a plukovník Johannes Steinhoff se snažil odstartovat se svou letkou vstříc americkým bombardérům. Náhle se jeho letoun naklonil doprava. Steinhoff okamžitě zareagoval a snažil se stroj vyrovnat. Marně. Stíhačka dostala smyk a jeden motor začal hořet. „ Byl jsem kousek od náspu, tak jsem rychle přitáhl knipl. Zvedni se, sakra, zvedni se, křičel jsem v kokpitu,“ vzpomínal na tu úděsnou chvilku. Letadlo narazilo, části stíhačky se rozlétly do okolí a trup začaly stravovat silné plameny. „ Vůbec si nepamatuji jak jsem se dostal z letadla. Všechno mě bolelo, všechno pálilo!“

Johannes Steinhoff se narodil 15. září 1913 v Bottendorfu. Po studiích nemohl sehnat práci a tak se přihlásil k námořnictvu. Skončil však u Luftwaffe. Zpočátku bojoval na západní frontě, ale v červnu roku 1941 byl převelen  na právě otevřenou východní frontu. Za každých okolností dodržoval etiku válečných pilotů. „ Protivník je můj soupeř, nikoli hned nepřítel. Respektuji jej a očekávám, že tak se bude chovat i on!“ zdůrazňoval vždy nováčkům. Známá je jeho akce z roku 1943, kdy na italském nebi sestřelil amerického pilota. Po přistání vzal auto a přivezl ho na základnu. Pohostil ho, nechal přespat ve svém stanu a teprve druhý den ho vydal do zajateckého tábora.

„ Převezmete velení stíhací eskadry v Africe. Velící důstojník zahynul!“ obdržel Steinhoff rozkaz. „ Nebyl jsem nijak nadšený,“ popisoval svoji reakci Steinhoff. „ Často jsme povýšení získali obutím bot mrtvých. Tak jsem to tenkrát nazývali. Moc se mi nechtělo, měl jsem špatné tušení!“ Hned při první akci byl Steinhoff zasažen, jeho letoun padal ve vývrtce k zemi. Dopad byl mimořádně tvrdý, ale smrtka s kosou se v tuto chvíli zřejmě dívala jinam. S několika zlomeninami byl německý pilot zachráněn a zanedlouho opět likvidoval své protivníky.

Kolem poloviny dubna 1945 byly stroje, na kterých Steinhoff  létal ( Messerschmitt Me 262 ), vyzbrojeny raketami. To zcela změnilo rovnováhu v soubojích. Výsledek války to však nemohlo změnit. Silné bombardovací svazy kryté obrovským množstvím doprovodných stíhaček ničily Německo. Konec války byl pro Steinhoffa smolný, ale možná trochu šťastný. Navzdory očekávání lékařů přežil děsivou havárii, při níž byl ošklivě znetvořen popáleninami po celém těle. Dva roky strávil v nemocnici, spálená víčka mu později předělali v Anglii. Do té doby vystartoval k 993 bojovým akcím, při nichž poslal k zemi 176 strojů protivníka. Sám byl sestřelen dvanáctkrát. Johannes Steinhoff zemřel v roce 1994.

Jméno: Hans – Ulrich Rudel

Letoun: Junkers Ju 87 Stuka, Focke – Wulf Fw 190

Počet sestřelů: 9

Zajímavost: Byl jediným letcem, držitelem Rytířského kříže s dubovými ratolestmi, meči a brilianty.

Pilot střemhlavého bombardéru Junker Ju 87 Stuka Hans – Ulrich Rudel nemá mezi bombardovacími letci konkurenci. Žádný německý voják nebo letec nezpůsobil nepříteli větší ztráty než Rudel. Vyčíslit jeho výsledky a zásahy by vydalo na celou knihu. Od roku 1941 až do roku 1945 dokázal na ruské frontě zničit 519 tanků, 800 vozidel, 150 dělostřeleckých postavení, čtyři obrněné vlaky, dva křižníky, jednu bitevní loď, torpédoborec a několik desítek dalších menších plavidel! Přestože létal s bombardérem má na kontě devět sestřelených sovětských stíhaček. Zničené mosty, železniční tratě, nádraží a opevněná postavení nepočítáme. To vše zvládl během 2 530 bojových akcí.

Hans – Ulrich Rudel se na narodil v Konradswaldau jako syn protestantského kněze. V roce 1936 se přihlásil do Luftwaffe a na začátku 2. světové války odsloužil několik průzkumných misí na základně u polské Vratislavi. Po mnoha žádostech byl nakonec přeložen ke střemhlavým bombardérům. V bitvě o Británii létal v nebojových funkcích, údajně byl považován za špatného pilota. Do zahájení operace Barbarossa ( invaze do Sovětského svazu )  vstoupil budoucí hrdina bez bojových zkušeností. Situace se po 22. červnu 1941 prudce změnila. Piloti na Štukách byly při útoku na sovětská postavení třeba a Rudel měl konečně možnost předvést, co umí. A také toho náležitě využil.

Dne 23. září 1941 byla Rudelova skupina nasazena do bojů o Leningrad. V blízkém přístavu Kronštadt byly ukotveny sovětské lodě, které se měly stát cílem útoku. Rudel později na tento den vzpomínal: „ Protiletadlová palba byla tak hustá, že celá první letka musela útok na cíl zrušit. Zkoušeli jsme nalétávat z různých směrů, ale zvláště dvě bitevní lodě nám činily velké problémy. Nalétl jsem tedy shora a pustil se k jedné z nich ( Marat ) téměř kolmo. Pokračoval jsem dolů a asi ve 300 metrech jsem odhodil pumu. Měl jsem pocit, že prolétávám opravdovým peklem. Stříleli po mně snad všichni kolem! Jedinou mojí starostí bylo vybrat střemhlavý let a neskončit ve vodě. Pot jsem cítil po celém těle a třásly se mi nekontrolovatelně ruce!“. Zatímco zápolil se svým strojem, ve sluchátkách slyšel křik: „Pane nadporučíku, povedlo se, loď explodovala!“ Úspěšný letec se ohlédl a viděl nad lodí 400 metrů vysoký oblak kouře. Vzápětí se celá bitevní loď roztrhla na dva kusy. Po takovém odvážném kousku rostla Rudelova sláva po celé frontě. Rudel se ale snažil dál a zásahy v jeho záznamech neuvěřitelně rostly.

Rudelovy úspěchy se donesly až ke Stalinovi. Nejvyšší představitel Sovětského svazu proto na sestřelení německého letce vypsal odměnu 100 000 Rublů. Rudel však dále likvidoval sovětská stanoviště a materiál. Odměna nepomáhala. Polní maršál Ferdinand Schörner prohlásil: „Rudel sám nahradí celou německou divizi a to nepřeháním!“ Přestože byl celkem 32 x sestřelen, zdálo se, že štěstěna byla vždy na jeho straně. Jen jednou se od něj štěstí odvrátilo. V pátek, 9. února 1945, po zásahu protiletadlovým granátem začal jeho stroj hořet. Rudel měl roztříštěnou nohu a silně krvácel. Přesto se mu podařilo se strojem přistát a až pak omdlel. Jeho palubní střelec a zároveň lékař Ernst Gadermann jej s vypětím všech sil vytáhl z hořícího stroje. Ihned mu bylo jasné, že amputace nohy pod kolenem Rudela nemine. Rudel sice přišel o nohu, ale již 25. března, tedy o 44 dní později, utekl s protézou a nezahojenou ránou z nemocnice a znovu se hlásil do služby. Létal až do úplného konce války. Hans – Ulrich Rudel zemřel v roce 1982.