Základní technické údaje: Střední tank M4A3

Posádka: 5, hmotnost: 32,3 t, rozměry: délka s kanonem 7,52 m, délka korby 6,27 m, šířka 2,68 m, výška 3,43 m, pohonná jednotka: zážehový vidlicový 8válec Ford GAA o výkonu 450 nebo 500 k ( 335 kW nebo 373 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 47 km/h, největší dojezd na silnici 161 km, brodění 0,91 m, stoupaní 60 %, svislá překážka 0,61 m, příkop 2,26 m, pancéřování 15 – 100 mm, výzbroj: kanony ráží od 75 mm přes ráži 76,2 mm po houfnici ráže 105 mm + obvykle dva lehké kulomety ráže 7,62 mm a jeden těžký kulomet ráže 12,7 mm

Zatímco se rozbíhala výroba středního tanku M3, rodil se na rýsovacích prknech projekt nového středního tanku, tentokrát s věžově lafetovaným kanonem ráže 75 mm. Vývoj urychlilo převzetí spodní části korby a podvozku tanku M3, horní část korby byla přepracována pro uložení nově zkonstruované věže. První vzorek nového typu vyjel v září 1941 pod označením střední tank T6 a při zkouškách prokázal dobré parametry. Horní část korby byla litá, což neznamenalo jen zvýšení ochrany tanku, ale také rychlou výrobu, která v té době byla záležitostí nejvyšší důležitosti.

Nový typ se začal vyrábět jako střední tank M4. Jeho výzbroj představoval kanon ráže 75 mm, s ním spřažený kulomet Browning ráže 7,62 mm, stejný kulomet v čelním pancíři, a jeden na věži umístěný těžký kulomet ráže 12,7 mm, jenž plnil úlohu protiletadlové zbraně. Tloušťka pancíře se u tanku základního provedení pohybovala v rozmezí 15 – 76 mm. Tank M4 se osvědčil jako jedna z vynikajících zbraní, které rozhodujícím způsobem přispěly ke konečnému vítězství Spojenců. Vyráběl se v tisícových sériích. Výroba běžela až do roku 1945, celkem vzniklo přes 40 000 tanků tohoto typu. Na jeho základě vznikla nespočetná řada provedení a variant všech druhů. O jejich různorodosti svědčí i fakt, že k pohonu tanků M4 sloužilo několik motorů, na základě vozidla byly vyvinuty různé účelové stroje, například ženijní tanky, stíhače tanků, samohybné plamenomety, mostní nosiče, vyprošťovací vozidla, raketomety, samohybné dělostřelecké zbraně, odminovací vozidla atd. Specializované verze se vyvíjely ve výrobních závodech, nebo se stavěly v polních podmínkách. Postupně se tank M4 stal pro západní Spojence tím, čím byl T – 34 pro Rudou armádu.

Britská armáda zakoupila velké množství tanků M4, nebo je odebrala na základě Smlouvy o půjčce a pronájmu. Britové označovali tank M4 jako General Sherman ( nebo jednoduše Sherman ). I Britové přispěli k dlouhé řadě variant tanku svým dílem. Nejznámějším byl Sherman Firefly z roku 1944, vyzbrojený 17liberním kanonem. První Shermany v britských barvách zasáhly do bojů u El – Alameinu v říjnu 1942. Po zbytek války byl M4 nejpočetněji zastoupeným tankem v britské výzbroji. Hlavní modely toho obrněnce byly: M4 Sherman I, poháněný hvězdicovými motory Wright Whirlwind o 353 k ( 263 kW ), nebo Continental R – 975 o výkonu 400 k ( 298 kW ), M4A1 Sherman II s plně odlévanou korbou místo obvyklé lité/svařované, alternativně poháněný vznětovým 9válcem Catepillar o výkonu 450 k ( 336 kW ). M4A2 Sherman III ( viz obrázek nahoře ) se svařovanou korbou a zdvojeným vznětovým motorem General Motors 6 – 71 o výkonu 420 k ( 313 kW ). M4A3 Sherman IV s motorem Ford GAA III o výkonu 500 k ( 373 kW ) a s vodorovně umístěnými vynutými pružinami ( místo obvyklých svislých ). M4A4 Sherman V s pětiřadým motorem Chrysler o výkonu 425 k ( 317 kW ).

Za zmínku rovněž stojí fakt, že u britských tanků vyzbrojených jiným, než 75 mm kanonem, se k číselnému označení připojovala rozlišovací přípona. „A“ označovalo 76 mm kanon, „B“ 105 mm houfnici, „C“ 17liberní protitankový kanon. Přípona „W“ v americkém označení oznamovala přítomnost tzv. mokrých schránek na střelivo, které při zásahu snižovaly riziko požáru. Během dlouhé doby výroby tanku se zdokonalovala také pancéřová ochrana. Tloušťka pancíře se u verze M4A2 pohybovala v rozmezí 13 – 105 mm, u M3A3 v rozsahu 15 – 100 mm a u M4A4 v rozsahu 20 – 85 mm. O tom, že M4 vyhraje válku, rozhodla jeho početní převaha. Sherman měl řadu nedostatků a zdaleka nebyl ideálním bojovým prostředkem. Svojí palebnou silou často zaostával za německými tanky, u kterých postupně vzrůstal výkon a ráže hlavní zbraně. Řešení pancéřové ochrany vozidla také často zklamalo. V bojových podmínkách proto mnohé posádky vyráběly improvizované přídavné pancéřování, když na své tanky upevňovaly pytle s pískem, či na nejohroženější místa navařovaly články pásů. Také silueta tanku byla poměrně vysoká a vnitřek tanku naopak neposkytoval posádce mnoho pohodlí. Další problémy plynuly z velkého množství variant vozidla. Náhradní díly často nebyly k dispozici a pohonné jednotky se nedaly vzájemně měnit. Týlové zabezpečení tohoto typu tanku tak bylo skutečným problémem.