Základní technické údaje: SU – 76

Hmotnost: 11 t, rozměry: délka 4,88 m, šířka 2,73 m, výška 2,17 m, pohonná jednotka: dva 6válce GAZ každý o výkonu 70 k ( 52,2 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 45 km/h, dojezd na silnici 450 km, brodivost 0,89 m, pancéřování: max. 25 mm, výzbroj:  kanon ZIS – 3 ráže 76,2 mm

Během prvních dnů napadení Sovětského svazu Rudá armáda ztratila značné množství bojového materiálu. Sovětští plánovači proto museli na hromadnou výrobu pohlížet jako na věc nejvyšší důležitosti. K tomu měla napomoct přísná unifikace výzbroje a tak jen některé z existujících zbraní byly schváleny pro další vyzbrojování armády. Jedním z vybraných typů byl vynikající kanon ZIS – 3 ráže 76,2 mm, který byl nejen skvělým polním dělem, ale v době svého vzniku také účinnou protitankovou zbraní. Rozhodnutím o přijetí kanonu ZIS – 3 do výzbroje ve velkých počtech získala Rudá armáda kvalitní zbraň, u které se navíc později objevila možnost, že se stane základem samohybného kanonu. Boje roku 1941 ukázaly, že lehké tanky Sovětů nemají prakticky žádnou hodnotu. Jejich výroba byla proto zastavena a zbývající stroje postupně staženy ze služby frontových jednotek.

Provozy na výrobu tanku T – 70 však nadále zůstaly v provozu a tak se prosadila myšlenka upravit podvozek tanku T – 70 jako nosič kanonu Zis – 76 a vytvořit tak vysoce pohyblivou protitankovou zbraň. Tak vznikl SU – 76. Nástavba umožnila instalaci kanonu a vytvořila prostor pro uložení 62 kusů střeliva. Úpravy podvozku byly přitom poměrně jednoduché. Podvozek T – 70 se musel poněkud rozšířit a prodloužit o jedno pojezdové kolo. V této podobě zvládl vyšší hmotnost kanonu a střeliva. První exempláře měly kanon umístěný uprostřed korby, u pozdějších modelů byl kanon posunut mírně doleva. Maximální tloušťka pancíře dosahovala 25 mm. První SU – 76 opustily výrobní linky koncem roku 1942, ale až v polovině roku 1943 jich Rudá armáda měla významnější množství. V té době se již kanon ZIS – 3 nedal použít proti pancířům německých tanků, které byly stále silnější. SU – 76 byly postupně převeleny k plnění úkolů přímé palebné podpory pěších jednotek. Účinnost proti pancířům se podařilo na určitou dobu zachovat vývojem nové protipancéřové munice, ke konci války však SU – 76 uvolnil místo zbraním větší ráže.

Mnohé SU – 76 se v roce 1945 upravily k plnění jiných úkolů. Z vozidel se demontoval kanon, čímž se z nich staly muniční a zásobovací prostředky, dělostřelecké tahače nebo lehká obrněná vyprošťovací vozidla. Některé byly vyzbrojeny protiletadlovými kanony. Po roce 1945 měla sovětská armáda značné počty samohybných kanonů, které postoupila mnoha spřáteleným státům, včetně Číny a Severní Koreje. Zbraně se tak zúčastnily bojů během války na Korejském poloostrově, která začala v roce 1950. Mnohé SU – 76 byly ve výzbroji armád Varšavské smlouvy. Lze úspěšně pochybovat o tom, že by noví uživatelé tyto stroje nadšeně vítali. Byly to typické válečné výrobky, jednoduché, hrubě zpracované, které posádce neskýtaly mnoho pohodlí. Kromě několika vozidel, která měla pancéřovanou střechu, byl bojový prostor vozidla shora otevřený a přístupný střepinám. Řidič seděl hned vedle dvou motorů, od nichž nebyl oddělen žádnou přepážkou. Sovětští vojáci SU – 76 častovali hanlivými přezdívkami. SU – 76 začal svoji kariéru jako samohybná protitanková zbraň a skončil jako podpůrná zbraň dělostřelectva. V nové roli se nepochybně velmi osvědčil. V podstatě to však byl z nouze vytvořený prostředek, který se do výroby dostal v době palčivé potřeby jakýchkoli zbraní. Ještě dnes se s ním lze setkat v nejrůznějších částech světa.