Lehké tanky T – 40, T – 60 a T – 70
Základní technické údaje: T – 60
Posádka: 2, hmotnost: 6,4 t, rozměry: délka 4,11 m, šířka 2,3 m, výška 1,74 m, pohonná jednotka: zážehový motor GAZ – 203 o výkonu 85 k ( 63 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 45 km/h, dojezd na silnici 450 km, stoupání 29°, svislá překážka 0,54 m, příkop 1,85 m, pancéřování: 25 mm, výzbroj: kanon ráže 20 mm + jeden kulomet
Během 20. a 30. let nepřestávala konstruktéry a vojenské teoretiky přitahovat koncepce tančíku. Sovětský svaz nebyl v tomto ohledu žádnou výjimkou. Koncem 30. let Rudá armáda po provedených zkouškách opustila pojetí jednomístného tančíku a podobně jako jiné státy použila tančík jako základ při vývoji dvoumístného lehkého tanku. V době německého vpádu do Sovětského svazu v roce 1941 měla Rudá armáda ve své výzbroji značné množství lehkých tanků, které představovaly výsledek mnoha let vývoje.
Jedním z významných typů, který zasáhl do bojů v roce 1941, byl lehký obojživelný tank T – 40, vyzbrojený 12,7 mm kulometem. Byl posledním z dlouhé řady typů, jejichž počátky lze vysledovat u tanku T – 27 z počátku 30. let. Na něj navazovaly typy T – 33, T – 34 ( nesmí se zaměňovat se středním tankem T – 34 ), T – 36, T – 37 a konečně T – 38. Tyto tanky většinou nebyly obojživelné. Tank T – 40 se začal vyrábět kolem roku 1940. V době napadení země bylo dokončeno pouze kolem 230 vozidel. Mnohé z později vyrobených tanků T – 40 ( s proudnicovou přídí a sklopným lodním šroubem ) byly později přestavěny na raketomety Kaťuša. Pancéřování mělo tloušťku 6 – 13 mm.
Kromě obojživelného T – 40 vznikla i čistě suchozemská verze, označená T – 40S. Po vpádu Němců armáda požadovala co nejrychlejší dodávky dalších tanků a tak se do výroby dostal jednodušší T – 40S, přeznačený na lehký tank T – 60. Bohužel se však jednalo o velmi problematický stroj. T – 60 převzal všechny známé neduhy T – 40, včetně nedostatečného pancéřování a palebné síly. Výzbroj tvořil 20 mm kanon se spřaženým kulometem. S těmito prostředky tank T – 60 toho proti pancířům nepřítele mnoho nezmohl. Kvůli slabému výkonu motoru tanky T – 60 nedokázaly v terénu udržet tempo postupu s těžšími středními tanky T – 34. Tank T – 60 se ve výrobě udržel zřejmě jen proto, že byl výrobně jednoduchý a mohly jej vyrábět i malé nespecializované továrny. Pohon zajišťoval motor z nákladního automobilu, ze stejného zdroje byly převzaty mnohé další součásti. V roce 1942 se objevil mírně vylepšený T – 60A se zesíleným čelním pancéřováním ( 35 mm namísto 25 mm ) a s plnými koly místo dříve používaných paprskových.
Koncem roku 1941 již běžely práce na přípravě nástupce T – 60. Dostal označení T – 70. Jeho první provedení poháněly dva motory, se kterými však byly neustále potíže, takže je brzy nahradila nová pohonná jednotky. Tank T – 70 znamenal vůči starším T – 40 a T – 60 významný pokrok. Měl silnější pancéřování ( odolné proti střelám 37 mm protitankového kanonu ), výzbroj tvořil 45 mm kanon a 7,62 mm kulomet. I tak se tank mohl používat proti těžším tankům jen v některých případech, ale jeho kanon znamenal rozhodně více než pouhý kulomet. Posádka zůstala dvoučlenná. Velitel zároveň plnil úlohu střelce a nabíječe, což rozhodně neprospívalo kvalitě jeho velení tanku nebo jednotce. Výroba T – 70 a lépe pancéřovaného T – 70A skončila v říjnu 1943. Do té doby se vyrobilo 8 226 tanků tohoto typu. V bojové službě se tank nijak mimořádně neprojevil. Zastával zpravidla úlohu podpůrného prostředku pěších jednotek. V omezené míře se používal k plnění úkolů průzkumu. V roce 1943 se lehký tank pokládal za přežitek, ale Sověti přesto přišli s dalším typem lehkého tanku T – 80. Téměř ihned po zahájení výroby se prokázala jeho bezcennost pro bojové jednotky. Jeho výroba se zastavila a výrobní linky nadále sloužily k výrobě součástí pro samohybné dělo SU – 76.