Schofield – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

Schofield

 

Základní technické údaje: Schofield ( druhý prototyp )

 

Posádka: 3, hmotnost: 6,5 t, rozměry: délka na kolech 4,25 m, na pásech 3,92 m, šířka na kolech 3,09 m, na pásech 3,74 m, výška na kolech 1,8 m, na pásech 1,75 m, pohonná jednotka: 6válcový motor Chevrolet o výkonu 30,4 koní, výkony: nejvyšší rychlost na kolech 80 km/h, na pásech 48 km/h, dojezd: na kolech 640 km, na pásech 270 km, příkop: 1,37 m, brodění: 0,68 m, pancéřování: čelní 11 mm, boční, zadní a věž 6 mm, výzbroj: kanon ráže 40 mm + jeden kulomet Besa ráže 7,92 mm

Idea na postavení tohoto neobvyklého stroje se zrodila v hlavě Ernesta J. Schofielda, dealera firmy General Motors v Aucklandu. V roce 1940 promyslel konstrukci hybridního kolopásového vozidla, schopného rychlého pohybu na silnicích i překonávat náročný terén. Ve snaze využít maxima již vyráběných komponentů chtěl pro tento účel přestavět vhodný armádní nebo civilní nákladní automobil. Výsledkem měl být výkonný dělostřelecký tahač, případně transportér munice. Schofield se svým nápadem seznámil svého zástupce v parlamentu, Andersona, který prostřednictvím své znalosti politického prostředí informoval rozhodující představitele vlády a armády.

Válečný kabinet pozval oba muže do Wellingtonu, kde měli podrobně osvětlit celý projekt. Schofield sebou přivezl malý model své koncepce ( postavil jej ze stavebnice Meccano ). Na něm názorně vysvětlil pojetí a veškeré přednosti svého nápadu a jak se ukázalo přednáška padla na úrodnou půdu. Bylo schváleno postavení jednoho a poté i druhého zkušebního vzorku, které měly prověřit jejich provozuschopnost a posloužit k dalšímu vývoji, na jehož konci měl stát obrněný transportér nebo tank. Firma General Motors využila odpovídající dílenské kapacity pro stavbu Schofieldova prototypu ve Fordově továrně Peton Plant. Koncem června 1940 zde konstruktér dohodl montáž dřevěné makety vozidla v měřítku 1:1, které mělo využít podvozku nákladního automobilu Chevrolet 4x2 s běžným pravostranným řízením. Motor a diferenciál zůstaly nezměněny, ale přední osa byla demontována a nahrazena novými závěsy. Protože se mělo jednat pouze o dřevěnou měřítkovou maketu, nebyl podvozek vybaven pásy. O měsíc později byly práce na maketě dokončeny a Schofield se vrátil do Aucklandu.

Armádní komise přijela na prohlídku vzorového exempláře 5. srpna 1940 do sídla firmy General Motors. Některým členům komise se nezdál praktickým způsobem vyřešen tvar korby a žádali v této oblasti změny, ještě než dojde k montáži pásů. Schofield měl poté schválen plán na stavbu funkčního prototypu z běžné nepancéřované oceli a plechů siných 1 mm. Od svých nadřízených dostal zelenou pro objednávku nákladního automobilu Chevrolet z Kanady. 21. srpna 1940 General Motors zároveň objednal dodávku 48 podvozků s pohonnou jednotkou, určených pro přestavbu na kolopásový lehký tank. Schofield následně domluvil kooperaci s inženýrem Arthurem Denholmem, který vyhotovil výkresovou dokumentaci a stal se tak nejdůležitějším Schofiedovým spolupracovníkem. Poté bylo zahájeno jednání o postavení dvou prototypů, jejichž stavba měla maximálně urychlit projekt a provozní zkoušky. Přestože Válečný kabinet myšlenku odsouhlasil, po pozdržení dodávky druhého nákladního automobilu Chevrolet nakonec v této podobě vznikl jen jeden stroj.

Jeho vzhled byl velmi neortodoxní. Na relativně dlouhém trupu byla v zadní části posazena otočná věž kruhové půdorysu, s čelním štítem protaženým vpřed. Nejpozoruhodnějším byla na vozidle podvozková skupina, sestávající z kolové a pásové části. Nápravy s koly měly rozdílný rozchod, zadní měla kola vně pásů, naopak přední uvnitř. Pásová část sestávala na každém boku ze čtyř pojezdových kol, hnacího a napínacího kola a dvou kladek, podpírající vrchní část pásu. Boky podvozku chránily vždy dva pohyblivé plechy, propojené s třídílným pevnostním rámem. Značný počet dílů pásové části pocházel z britského transportéru Bren Carrier. Využití jeho komponentů mělo celý výrobní program výrazně zlevnit a urychlit. Při přechodu z kolového na pásový podvozek byla využita hnací síla motoru, přes převodovku a šnekový převod zvedající hnací a napínací kolo vzhůru. Dva muži posádky zároveň demontovali zadní automobilová kola a umístili je do speciálních držáků na bocích korby. Změna podvozku netrvala déle než 10 minut.

Pohonnou jednotkou byl benzínový 6válec Chevrolet, dávající plný výkon 30,4 koní při 3 000 otáčkách za minutu. Na rozdíl od většiny tehdejších tankových konstrukcí byl motor uložen v přední části vozidla. Výzbroj tanku představovaly dva kulomety Vickers ráže 7,62 mm. Jeden se nacházel ve věži, druhý v levé straně přední části bojového prostoru. Tříčlenná posádka se skládala z velitele a dvou řidičů. Velitel s tzv. hlavním řidičem seděli vedle sebe vpředu. Velitel zároveň plnil funkci střelce. V zadní partii vozidla se nacházelo druhé, pomocné řidičské stanoviště, druhý řidič zároveň obsluhoval kulomet ve věži.

První prototyp prošel v listopadu 1940 řadou testů, v prosinci jej pak shlédli členové Válečného kabinetu a zástupci hlavního štábu. Po prohlídce se Schofield rozhodl dojet zpět do Aucklandu po vlastní ose, a tak využil svůj stroj. Armádní důstojníci se ho pokoušeli odradit, leč marně. 21. prosince 1940 konstruktér vyrazil směrem k domovu. Do bojového prostoru se k němu nasoukal jeho synovec a dva mechanici. Značnou část cesty se do tanku opíral silný vítr a bičovaly ho přívaly deště. Cesta v noční tmě byla doslova riskantní, avšak po 15 hodinách posádka šťastně dorazila do Aucklandu. 4. února 1941 začala další fáze zkoušek, tentokrát v Tretham Campu. Zde byl tank poprvé testován i jako tahač, když vlekl dvoukolový přívěs. Ověřovala se i průchodivost terénem při jízdě na kolech. Následovala ukázka přechodu na pásy a předvádění schopností při jízdě v terénu. Během zkoušek najezdilo vozidlo 1 600 kilometrů na kolech a 80 kilometrů na pásech.

24. února 1941 prototyp přemístili do Plimmertonu ke zkušebním jízdám v pískových dunách. Po krátké jízdě se však jeden z pásů sesmekl a musel být nasazen zpět. Již po 1,5 kilometru jízdy se přehřál chladič. Protože nebylo možné pokračovat, musel se tank na kolech přesunout do Wellingtonu. Problémy však pokračovaly, po krátké jízdě došlo k zadření ložiska předního kola a poškození tyče řízení. Posádka musela přejít na pásy a až poté mohla pokračovat v jízdě. Za hodinu a půl však tankisté zjistili značné opotřebení jednoho z pojezdových kol, přesto se podařilo bez dalších problémů dojet až do Wellingtonu. Ve snaze odstranit technické problémy se Novozélanďané obrátili na britského plukovníka Watsona i odborníky u Indian Tank Development Board. Watsonův spolupracovník plukovník Milner doporučil projekt přepracovat, když zmínil např. zlepšení podvozku, umístění věže doprostřed korby a její vyzbrojení 2liberním ( 40 mm ) protitankovým kanonem.

Válečný kabinet tak 28. května 1941 objednal stavbu druhého prototypu ( viz obrázek ). Konstruktéři získali od americké firmy Marmon - Herrington nový diferenciál. Výroba druhého prototypu byla dohodnuta v New Zealand Workshop ve Woburnu, ovšem práce i tentokrát financovala firma General Motors. Vozidlo bylo oproti prvnímu prototypu poněkud kratší, s věží posunutou do středu a mělo modifikovaný podvozek. Korba byla již postavena z pancéřových ocelových plechů silných na přídi 11 mm. Boční a zadní partie tvořil ocelový plech silný 6 mm, stejné tloušťky dosahovala i věž. Stropní pancíř korby byl silný 4 mm, podlaha věže 11 mm. Část stropu věže zůstala otevřená a v případě potřeby se měla přetáhnout nepromokavou plachtou.

Podvozek neměl tentokrát krycí plechy, zmizely šnekové převody a nyní se sklápěla dolů nebo nahoru hnací a napínací kola. Při jízdě na pásech byla automobilová kola zavěšena na nosnících na bocích korby. Zjednodušena byla  i konstrukce zavěšení, zmizel třídílný pohyblivý zpevňovací rám. Výměna podvozku opět nepřesahovala 10 minut. Pohonnou jednotkou zůstal 6válcový motor Chevrolet, který byl opět umístěn v přední levé části tanku. Na pravé straně seděl řidič, který vyhlížel do prostoru odklopným průzorem v čelní stěně a druhým umístěným na jeho pravé straně. Výzbroj představoval 40 mm protitankový kanon ve věži, spřažený s kulometem Besa ráže 7,92 mm. Zásoba munice činila 52 nábojů pro kanon a 2 500 pro kulomet. Posádku vozidla tvořili tři muži. Řidič sedící v přední části korby, zatímco velitel, který zároveň plnil funkci střelce, měl spolu s nabíječem místo ve věži.

24. listopadu 1942 byl stroj připraven ke zkouškám. V pouštním prostředí byl srovnáván s americkým polopásem M3A1 a Carrierem LP 2 ( domácí verze britského Bren Carrieru ). V únoru 1943 se tank vrátil do Wellingtonu, aby se o měsíc později podrobil dalším testům v Trethamu a v Pautahannui. Při jedné delší jízdě byl prototyp málem odepsán, protože mu začaly hořet těžce namáhané brzdy, pocházející z komerčního nákladního automobilu, oheň byl však naštěstí brzy uhašen. Prototyp během zkoušek obstál, jeho motor se ukázal spolehlivým s minimem poruch. Konstruktéři dokonce plánovali bezvěžovou verzi, sloužící jako obrněné sanitní vozidlo pro odvoz těžce raněných z bitevní linie.

Ač vypadala budoucnost tanku Schofield nadějně, zatáhly se nad ní černé mraky. V době jeho vývoje se totiž již zlepšila situace zámořských spojenců, kteří dokázali Novozélanďanům dodávat osvědčené a zaběhnuté sériové typy, používané britskou či americkou armádou. K objednávkám méně výkonného a slabě pancéřovaného Schofieldu tak nakonec nedošlo. Druhý prototyp byl k dalším zkouškám převezen do Velké Británie. Zde se vozidlo dokonce zúčastnilo slavnostní přehlídky Jízdní gardy v Londýně 4. října 1943. V květnu 1944 bylo předáno do School of Tank Technology v Chertsey, kde sloužilo jako školní pomůcka. Zde stopa končí. Pozoruhodný novozélandský obrněnec tak pravděpodobně skončil ve šrotu a s ním zmizel poslední hmatatelný pozůstatek vlastního tankového vývoje na Novém Zélandu.

 

 

 

 

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt