Základní technické údaje: Sturmtiger

Posádka: 7, hmotnost: 65 t, rozměry: délka 6,28 m, šířka3,57 m, výška 2,85 m, pohonná jednotka: zážehový vidlicový 12válec Maybach o výkonu 650 k ( 484,7 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 40 km/h, dojezd na silnici 120 km, brodivost 1,22 m, pancéřování: čelní 150 mm, boční 80 – 85 mm, výzbroj: 38 cm raketomet Raketenwerfer 61 + jeden kulomet ráže 7,92 mm

Stalingradská bitva uštědřila Němcům nejednu lekci. Kromě jiného zjistili, že jsou špatně vybaveni pro boj na blízkou vzdálenost, ke kterému docházelo v ulicích měst. Je příznačné, že se rozhodli případné další požadavky plynoucí z bojů v městské zástavbě řešit stavbou zbraně s nepřiměřeně vysokým účinkem. Supervýkonná zbraň vyloučila nutnost boje domu od domu jednoduchým zničením všech bráněných domů nebo objektů. K tomu jí měla pomoci pozemní verze námořní zbraně, hlubinné nálože.

V roce 1943 vyvinuli v Německu verzi tanku Tiger, známou pod několika jmény včetně 38 – cm Sturmmerser, Sturmpanzer VI a Sturmtiger. Ať bylo označení jakékoliv, vždy se jednalo o tank Tiger I, u něhož věž nahradila hranatá nástavba s krátkou hlavní, vyčnívající ze skloněného čelního pancíře. Hlaveň nepatřila dělu, ale 38 cm raketometu Raketenwerfer 61. Jednalo se o neobvyklý typ raketometu, který vystřeloval hlubinné nálože s raketovým motorem o hmotnosti 345 kg. Střela svým pojetím odpovídala hlubinné náloži a tak téměř celá její hmotnost připadala na trhavinovou náplň. Není těžké si představit, jaký měla taková nálož účinek i na ty nejmohutnější stavby. Maximální dostřel rakety byl 5 650 m. Hlaveň raketometu byla řešena tak, že plyny vytékající z trysek raketového motoru byly odvedeny směrem dopředu, kde unikaly otvory kolem ústí hlavně. Sturmtiger se vyznačoval mimořádně silným pancéřováním. Čelní pancíř dosahoval tloušťky 150 mm, pancéřové pláty na bocích byly 80 – 85 mm silné.

Sturmtiger měl sedmičlennou posádku včetně velitele, pozorovatele a řidiče. Čtyři muži obsluhovali raketomet. Střely pro raketomet byly rozměrné a do vnitřního prostoru vozidla se jich vešlo jen 12. Třináctá střela se převážela přímo v hlavni. Manipulaci se střelami usnadňoval jeřáb, upevněný vzadu na střeše nástavby. Dovnitř se vstupovalo malým poklopem v blízkosti jeřábu. Uvnitř nástavby se střely dopravovaly od úložných držáků k zadku hlavně pomocí kolejnic na střeše nástavby. Držáky byly umístěny po obou bočních stranách vnitřního prostoru. Podání střely do nábojiště zajišťoval nabíjecí vozík. Prototyp Sturmtigeru byl dokončen v roce 1943, ale až v srpnu 1944 se rozeběhla jeho výroba. Vyrobilo se však jen 10 vozidel. Stroje se používaly samostatně nebo ve dvoučlenných družstvech. Sloužily sice na většině bojišť ( známou akcí se stalo nasazení dvou strojů při potlačování Varšavského povstání na podzim 1944 ), ale obvykle v situacích, kdy jejich výkonná výzbroj neznamenala žádnou podstatnou výhodu. Většina z nich byla z boje vyřazena nebo opuštěna svojí posádkou po spotřebování veškerých pohonných hmot.

Ohromné stroje použité například při tažení v severní Itálii spojenecké vojáky doslova fascinovaly, o čemž svědčí i mnohé zprávy napsané na toto téma. Mnozí si uvědomili, že Sturmtiger je zbraň určená výhradně k plnění speciálních úkolů. Bez ohledu na to jej německá armáda ke konci války použila při frontových bojích. Tehdy se Němci za každou cenu snažili na frontu dostat co nejvíce zbraní. Pokud by Sturmtigery sloužily k účelu, ke kterému byly určeny, čili k bojům v městské zástavbě, jistě by byly účinnými zbraněmi. V době, kdy se stroje dostaly do německé výzbroje, však období soustředěných bojů ve městech již skončilo.