Základní technické údaje: Schwerer Wehrmachtsschlepper

Posádka: 2, hmotnost: kolem 13,5 t, rozměry: délka 6,68 m, šířka 2,50 m, výška 2,83 m, pohonná jednotka: zážehový 6válec Maybach HL 42 o výkonu 100 k ( 74,6 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 27 km/h

Koncem roku 1941 ze získaných bojových zkušeností vyplynulo, že německá flotila polopásových vozidel potřebuje určité přehodnocení. Menší jednotunové a třítunové tahače se v praxi velmi osvědčily, situace středních a těžkých tahačů však byla složitější. Bylo rozhodnuto zastavit produkci pětitunových tahačů ve prospěch osmitunových, potřebných pro tažení těžkých děl a pro jiné účely. Hledal se proto mezičlánek mezi třítunovým a osmitunovým tahačem. Nový stroj však musel být výrobně velmi nenáročný, neboť kapacity německého válečného průmyslu již byly značně přetíženy co do množství vyráběné techniky, ale i co do typové rozmanitosti. Bylo proto třeba přijít s návrhem velmi levného polopásového vozidla.

Nakonec byl přijat návrh firmy Büssing – NAG. Její projekt se stal těžkým armádním tahačem. Předpokládalo se jeho použití nejen u tankových nebo dělostřeleckých formací, ale také u pěších jednotek, kde se mohl uplatnit jako transportér osob a zásobovací vozidlo. Proto byl sWS v podstatě polopásovým užitkovým automobilem prakticky bez pancéřové ochrany. Měl otevřenou kabinu s plátěnou střechou, ve které bylo místo pro řidiče a jednoho spolujezdce. Tahač postrádal výrobně náročné a drahé, pryžovými patkami osazené články pásů. Místo nich používal jednoduché celoocelové ozubené články. Toto řešení bylo jedním z řady opatření, kterými se výrobní náklady podařilo udržet co nejnižší.

Schwerer Wehrmachtsschlepper se začal vyrábět v berlínském závodě firmy Büssing – NAG a také v podniku Tatra – Ringhofer v okupovaném Československu. Tempo výroby bylo velmi pomalé. Výroba sWS nepatřila mezi prioritní, navíc jí často narušovalo bombardování. Namísto předpokládaných 150 kusů měsíčně se od prosince 1943, kdy výroba začala, do září 1944 vyrobilo pouze 381 vozidel. Vážné výpadky výroby vedly k rozšíření improvizovaného vozidla Maultier. Výroba sWS pomalu pokračovala až do konce války. Dochovaná vozidla sloužila ještě řadu let po válce ve výzbroji československé armády.

Malý počet vyrobených tahačů nezabránil vzniku mnoha různých variant sWS. Základní užitkový model se mohl přestavět na frontové ambulantní vozidlo, které na ložné ploše, chráněné plátěnou střechou na kovové konstrukci, převáželo nosítka pro raněné. Speciální zásobovací frontové vozidlo dostalo pancéřovanou kabinu a kapotu, podobně měla být vybavena plánovaná verze s 3,7 cm protiletadlovým kanonem Flak 43 na plošině v zadní části vozidla. Těchto 3,7 – cm Flak auf sWS vzniklo jen velmi málo. Jinou nabízenou, ale vzácnou variantou bylo vozidlo s pancéřovou korbou, která chránila i zadní část vozu. Na střeše korby byl umístěn 10hlavňový raketomet pro 15 cm rakety. Všech deset raket se vezlo přímo v raketnicích a další uvnitř korby. Tento 15 – cm Panzerwerfer 42 auf sWS měl mít pětičlennou posádku, ale jsou pochybnosti o tom, zda se vůbec dostal k bojovým útvarům. Těžkých tahačů se v porovnání s jinými typy polopásových vozidel vyrobilo jen velmi málo. Byla to však velmi spolehlivá a účelná vozidla a při hodnocení poměru nákladů a užitku určitě mnohem účelnější než jiné modely.