Samohybná houfnice sIG 33 – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

Samohybná houfnice sIG 33

Základní technické údaje: SdKfz 138/1

Posádka: 4, hmotnost: 11,5 t, rozměry: délka 4,835 m, šířka 2,5 m, výška 2,40 m, pohonná jednotka: zážehový 6válec Praga o výkonu 150 k ( 111,9 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 35 km/h, dojezd na silnici 185 km, brodivost 0,914 m, výzbroj: houfnice ráže 15 cm

Každý německý pěchotní prapor měl svůj vlastní prostředek palebné podpory – malý dělostřelecký oddíl čtyř 7,5 cm lehkých houfnic. 15 cm houfnice měly označení sIG 33. Jednalo se o velmi užitečné a všestranné zbraně. Byly však příliš těžké a jediným prostředkem dopravy dělostřeleckých zbraní u pěchotních útvarů byly jízdní oddíly. S rostoucí mechanizací německé armády se brzy začalo uvažovat o umístění houfnice na samohybný prostředek.

První mobilní houfnice sIG 33 Němci použili při vpádu do Francie v květnu 1940. Bylo to jedno z nejjednodušších německých samohybných děl. V podstatě šlo o kompletní houfnici, včetně její lafety a kol, umístěnou na korbě tanku PzKpfw I, ze které byla demontována věž. Tato sestava dostala název 15 cm – sIG 33 auf Geschützwagen I Ausf. B ( 15 cm těžké pěchotní dělo na samohybné lafetě I provedení B, viz obrázek ). Čtyřčlennou obsluhu houfnice chránily pancéřové štíty. Vozidlo se příliš neosvědčilo. Těžiště mělo vysoko a jeho podvozek byl silně přetížený. Ani pancéřová ochrana neměla potřebné parametry a tak se od roku 1942 houfnice montovala na podvozek tanku PzKpfw II. Nové vozidlo dostalo označení 15 cm – sIG 33 auf Geschützwagen II Ausf. C SdKfz 121. Houfnici se tentokrát podařilo umístit na podvozek poměrně nízko. Konstrukce byla úspěšná, v roce 1943 se objevila její varianta s delší korbou 15 cm – sIG 33 auf Fgst PzKpfw II ( Sf ) Verlengert.

Jako motorový podvozek houfnice sIG 33 se uplatnil i původně československý tank PzKpfw 38 ( t ). V roce 1942 vzniklo první z řady vozidel, která nesla společný název 15 cm – sIG 33 ( Sf ) auf PzKpfw 38 ( t ) Bison SdKfz 138. První série měla houfnici umístěnou v přední části za otevřenou pancéřovou nástavbou. Jednalo se o zdařilou kombinaci podvozku a zbraně. V roce 1943 vznikla modernizovaná varianta, která však představovala spíše zcela nový výrobek než další přestavbu staršího typu tanku. Motor se přemístil dopředu ( původně byl uložen v zadní části korby ) a prostor pro obsluhu houfnice se přesunul dozadu. Nové vozidlo mělo označení SdKfz 138/1. Podvozek zůstal do konce války standardním nosičem houfnice sIG 33 ve výzbroji německé armády. SdKfz 138/1 měl čtyřčlennou posádku včetně řidiče. Vezená zásoba střeliva činila 15 nábojů, více nábojů se do poměrně malého prostoru nevešlo.

Existovala ještě jedna samohybná verze sIG 33, tentokrát na podvozku PzKpfw III, ta se objevila v roce 1941. Houfnice byla lafetována v rozměrné hranaté nástavbě na tankovém podvozku. Jak se ukázalo, vybraný podvozek byl pro přepravu těžké houfnice zbytečně velký, houfnici mohla vézt i mnohem lehčí vozidla. Výroba se proto po postavení 12 vozidel zastavila. Vzniklé exempláře sloužily na východní frontě. Všechny samohybné houfnice sIG 33 sloužily k plnění své původně plánované role, čili k přímé palebné podpoře pěších jednotek na bojišti. Zřejmě nejúspěšnější z nich byl Bison a pozdější SdKfz 138/1. Celkem vzniklo 370 samohybných houfnic. Jejich výroba trvala až do konce roku 1944.

 

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt