Polopásový obrněný transportér SdKfz 251 – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

Polopásový obrněný transportér SdKfz 251

 

Základní technické údaje: SdKfz 251 mittlerer Schützenpanzerwagen

Posádka: 12, hmotnost: 7,8 t, rozměry: délka 5,80 m, šířka 2,10 m, výška 1,75 m, pohonná jednotka: zážehový 6válec Maybach HL 42 o výkonu 100 k ( 74,6 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 52,5 km/h, dojezd na silnici 300 km, brodivost 0,6 m, stoupání 24°, pancéřování: 6 – 14,5 mm, výzbroj: od kulometů přes protiletadlové a protitankové kanony po plamenomet a neřízené raketové střely ráží 28 a 32 cm

Řada polopásových SdKfz 251 mittlerer Schützenpanzerwagen ( střední pancéřový vůz ) měla svůj původ ve stejných požadavcích generálního štábu jako SdKfz 250. Zatímco SdKfz 250 byl lehký vůz s nosností jedné tuny, byl SdKfz 251 klasifikován jako střední třítunový vůz. SdKfz 251 vyráběl koncern Hanomag se sídlem v Hannoveru, výrobu korby a nástavby zajišťovala firma Büssing – NAG. Konstrukčně SdKfz 251 vycházel z SdKfz 11 leichter Zugkraftwagen, třítunového polopásového dělostřeleckého tahače. První sériové stroje převzala 1. tanková divize počátkem roku 1939. SdKfz 251 byl původně obrněný transportér osob s kapacitou 12 mužů ( jedno pěší družstvo ). Tato verze označovaná jako SdKfz 251/1 se vyráběla v největších počtech. SdKfz 251 byl vyzbrojen dvěma kulomety a zbraněmi vezených vojáků. Představoval účelnou bojovou základnu pěšáků, která dokázala udržet tempo s přesunem tankových formací. Do výroby byla zavedena nejméně čtyři různá provedení korby. Změny ve způsobu výroby vyplývaly z neustále vzrůstajících nároků na počet vyrobených vozidel, která měla pokrýt trvale vysokou poptávku frontových armádních jednotek.

Na základě SdKfz 251 vznikla samozřejmě řada specializovaných variant. Pancéřování mělo tloušťku 6 – 14,5 mm. Celkem vzniklo nejméně 22 verzí vozidla SdKfz 251 k čemuž je třeba připočíst neoficiální a polní úpravy. Polopásové  transportéry sloužily jako nosiče různých zbraní, ambulance, pozorovací vozidla různých druhů dělostřelectva, velitelské a spojovací verze ( radiové a telefonní ), nosiče infračervených světlometů pro osvětlování cílů v noci nebo nosiče protiletadlových zbraní. Na jejich základně vznikly výkonné samohybné zbraně s dlouhým 75 mm kanonem. Zřejmě nejvýkonnějším nosičem zbraní byla kombinace základního provedení SdKfz 251/1 s trubkovými ocelovými rámy na bocích korby, kde bylo umístěno po třech 28 cm nebo 32 cm raketách v jejich přepravních bednách, z nichž se rakety odpalovaly. Tato kombinace se nazývala Stuka zum Fuss ( pěchotní Stuka ). Raketomety sloužily ke střelbě na krátké vzdálenosti proti pevným nebo plošným cílům. Byly to výkonné zbraně, což dokázaly především v bojích v ulicích měst.

Jiné verze, například SdKfz 251/9 s krátkým 75 mm kanonem, však střílely podstatně přesněji. Existovala i plamenometná verze ( SdKfz 251/16 ). Ke konci války vznikl model SdKfz 251/21. Jednalo se o provizorní protiletadlovou zbraň se třemi 1,5 cm nebo 2 cm protiletadlovými kanony ( MG 151 ), instalovanými na jedné lafetě. Všechny hlavní verze transportéru SdKfz 251 se vyráběly v tisícových sériích a byly nedílnou součástí tankových formací. Vozidla sloužila na všech bojištích, kde úzce spolupracovala s tanky. Rané stroje se potýkaly s nízkou spolehlivostí, která snižovala jejich hodnotu. Nakonec se z SdKfz 251 stalo odolné a účelné vozidlo, které se výborně osvědčilo ve všech svých podobách.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt