Základní technické údaje: Opel Blitz

Hmotnost: podvozek 2 100 kg, užitečná hmotnost 3 290 kg, rozměry: délka 6,02 m, šířka 2,265 m, výška 2,175 m, pohonná jednotka: zážehový 6válec Opel o výkonu 73,5 k ( 54,8 kW ), výkony: nejvyšší rychlost 80 km/h, dojezd 410 km

Koncem 30. let představoval automobilový park německé armády s více než stovkou různých používaných typů obtížný problém pro systém týlového zabezpečení. Tento stav měl zlepšit racionalizační program, který řídil generál von Schnell, náčelník mechanizace. Cílem programu bylo snížit typovou roztříštěnost automobilového parku a prosadit standardizační plán, v jehož rámci mělo být k provozu v armádních službách schváleno 30 typů vozidel.

Nejúspěšnější v kategorii třítunových automobilů byl Opelův model Opel Blitz s podvozkem 4x2. Jednalo se o vůz konvenční konstrukce s kabinou z ocelového plechu a dřevěnou valníkovou nástavbou. V souladu se Schnellovým programem dostala všechna vozidla s podvozkem  4x2 označení typ S. Automobil 4x2 se vyráběl v řadě variant, například valník, palivová cisterna, obytný vůz a další. Stále naléhavější se jevila nutnost zlepšení jízdních vlastností vozu v terénu. Proto se Opel rozhodl vyvinout třítunový nákladní automobil s pohonem všech čtyř kol. Vůz nesl označení typ A a jeho konstrukce se v podstatě shodovala s typem S. Doplnění automobilu poháněnou přední nápravou znamenalo podstatnou výhodu proti běžným automobilům 4x2. Rozvor podvozku pro automobil 4x4 se zkrátil o 15 cm. Dvoustupňová redukční převodovka rozšiřovala celkový počet rychlostních stupňů na 10.

Za dobu trvání výroby v letech 1937 – 1944 bylo vyrobeno kolem 70 000 vozidel Opel Blitz a dále přes 25 000 vozů modelu Allard s pohonem všech čtyř kol. Koncem roku 1944 výrobu přerušilo bombardování a postup spojeneckých vojsk Evropou. Na podvozek automobilu se montoval velký počet různých nástaveb, z nichž nejoblíbenější byla uzavřená skříňová nástavba. Variabilita podvozku Opel Blitz byla takřka neomezená. Na jeho základě vznikly polní ambulance, laboratoře, čistírny, velitelské stanoviště, polní obytné vozy, radiovozy, šifrovací úřady nebo dílny, abychom uvedli jen některé. Při výrobě nástaveb se používalo stavební dřevo a lisovaná lepenka, čímž se šetřila drahocenná ocel. Ke konci války, v době krajního nedostatku výrobních surovin, se ze dřeva a lepenky vyráběla i kabina řidiče, která dostala označení Ersatz ( náhražka ). V obtížných podmínkách zimy na východní frontě však nebyly schopné služby ani automobily s pohonem všech kol. Jednotky SS proto postavily unikátní polopásové vozidlo na základě Opelu typu A a pásových celků vyřazovaného tanku PzKpfw I. Zadní hnací hřídel byl zkrácen a hnací poloosy se přesunuly dopředu k hnacím kolům pásů. Svými výkony si tento prostředek vysloužil název Maultier ( soumar ) a nakonec se stal standardně vyráběným modelem. Podobné přestavby se uskutečnily i na bázi automobilů Ford a Daimler – Benz, ovšem zdaleka ne v takových počtech.