8,8 cm FlaK 37 (Sf.) auf Fgst sZgkw 18t SdKfz 9 – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

8,8 cm FlaK 37 (Sf.) auf Fgst sZgkw 18t SdKfz 9

Základní technické údaje: 8,8 cm FlaK 37 (Sf.) auf Fgst sZgkw 18t SdKfz 9

Posádka: 10, hmotnost: 25 t, rozměry: délka 9,32 m, šířka 2,65 m, výška 3,67 m, pohonná jednotka: zážehový 12válec Maybach HL o výkonu 250 k, výkony: max. rychlost na silnici 40 km/h, pancéřování: 8 - 14,5 mm, výzbroj: kanon FlaK 37 ráže 88 mm

Za tímto tradičně dlouhým německým označením se skrývá protiletadlový kanon ráže 88 mm umístěný na podvozku těžkého 18 tunového tahače SdKfz 9. Jednotky německého Afrikakorpsu byly po porážce u egyptského El - Alameinu ( v rámci druhé bitvy na tomto bojišti ) přinuceny k několikaměsíčním ústupovým bojům, které je dovedly až do Tuniska. Za této situace požadovalo velení německých jednotek v severní Africe univerzální dělo s většími manévrovacími schopnostmi, než měly běžné tažené kanony. Zbrojní úřad zodpovědný za výzbroj pozemních vojsk na tyto žádosti odpověděl, že již delší dobu probíhá vývoj samohybného děla ráže 88 mm. Konstruované vozidlo tvořil těžký tahač SdKfz 9, na němž byl postaven protiletadlový kanon FlaK 37 ráže 88 mm. Stavba prototypového exempláře byla dokončena 31. října 1942.

Protiletadlový kanon se vyznačoval velkou účinností a v té době se již dávno vědělo, že je nesmírně účinný i proti obrněné technice. 9 kg vážící granát opouštěl ústí hlavně rychlostí 820 m/s a zbraň s ním dosahovala horizontálního dostřelu až 14 860 m a vertikálního až 10 600 m. Standardní zapalovač byl načasován na 25 sekund, což umožňovalo efektivní palbu proti letadlům ve výšce 3 000 m na vzdálenost 9 000 m nebo ve výšce 5 000 m na vzdálenost 8 000 m. Protipancéřový granát PzGr. 39 dokázal probít pancíř každého spojeneckého tanku na vzdálenost ploché dráhy střely. Dělo mělo teoreticky rychlost palby 20 ran/min, bylo schopné 360° odměru, náměr od - 3° do + 85°. Používán byl standardní teleskopický zaměřovač ZF.20E.

Ve vozidle bylo převáženo 40 kusů jednotné munice. Posádku tvořilo 10 mužů ( řidič + 9 členná obsluha děla ). K jejich vzájemné komunikaci sloužil interní telefon. Na rozdíl od běžného tahače byly motor a kabina chráněny pancířem silným 14,5 mm. Na stropě kabiny však jeho tloušťka dosahovala jen 8 mm. Chladič byl kryt dvěma ocelovými deskami spojenými vpředu do klínu, jenž měl sloužit k odrážení střel. Ze stejného důvodu byly skloněny také horní desky kryjící kabinu. Pancéřování chránilo kabinu před ostřelováním leteckých kulometů. Výhled zajišťovaly obdélníkové průzory. Nastupování do dveří usnadňoval nahoru skládaný žebříček.

Dělo bylo postaveno na ocelové plošině se sklápěcími bočnicemi, které byly kvůli odlehčení vyrobeny ze silného pletiva napjatého na rámech z ocelových profilů ( sklopením bočnic vznikla plocha pro obsluhu zbraně ). Stabilitu při palbě zajišťovaly čtyři sklápěcí podpěry ( přední se sklápěly směrem ke kabině, zadní za napínací kola ). Od července do září 1943 bylo vyrobeno pouze 12 těchto samohybných děl ( část pramenů uvádí 14 strojů ). Vozidla byla zkompletována ve firmě Weserhütte v Bad Oeynhausenu a přidělena 1. a 2. baterii těžkého protiletadlového dělostřelectva 304. protiletadlového praporu. V září 1943 byla všechna poslána na italskou frontu, kde byla zařazena k 26. tankové divizi. Každé baterii byl přidělen kromě jiných vozidel i jeden standardní tahač SdKfz 9.

 

 
© 2008 - druhasvetova.com      Design by Jakub M.      o tomto webu \ kontakt     
Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním webu vyjadřujete souhlas.
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.