Základní technické údaje: Typ 97

Posádka: 4, hmotnost: 15 t, rozměry: délka 5,516 m, šířka 2,33 m, výška 2,23 m, pohonná jednotka: vznětový, vzduchem chlazený 12válec Mitsubishi o výkonu 170 k ( 127 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 38 km/h, dojezd na silnici 210 km, brodění 1,0 m, stoupání 57 %, svislá překážka 0,812 m, příkop 2,514 m, pancéřování: 8 – 25 mm, výzbroj: kanon typu 97 ráže 57 mm + dva kulomety ráže 7,7 mm

V polovině 30. let japonská armáda vymezila svoji představu nového středního tanku, který by nahradil tehdy rychle zastarávající typ 89B. Konstrukční oddělení se nemohlo s generálním štábem dohodnout, který z jejich návrhů je lepší, proto byly postaveny dva různé prototypy. Projekt konstrukčního oddělení realizovala firma Mitsubishi, zatímco návrh generálního štábu zhmotnila zbrojovka v Osace. Oba prototypy se od sebe ve skutečnosti nelišily, tank Mitsubishi byl ovšem těžší a poháněný výkonnějším motorem. Prototyp Mitsubishi byl nakonec vybrán pro zavedení do výzbroje jako střední tank typu 97 Chi – Ha. Do ukončení výroby v polovině 2. světové války vzniklo kolem 300 vozidel.

Korba a věž tanku byly snýtovány z pancéřových plátů o tloušťce 8 – 25 mm. Řidičovo místo bylo v pravém předním rohu korby, vlevo obsluhoval kulometčík kulomet ráže 7,7 mm. Věž byla umístěna v polovině délky korby a posunuta mírně doprava. Věží se otáčelo ručně, rozsah odměru byl 360°. Hlavní výzbroj představoval kanon ráže 57 mm typu 97 s maximální depresí 9° a elevací 11°. V zadní části věže byl lafetován další kulomet ráže 7,7 mm. V tanku se přepravovalo 120 kanonových nábojů ( 80 trhavých a 40 protipancéřových ) a 2 350 kulometných nábojů. Vznětový, vzduchem chlazený 12válec byl v zádi korby. Jeho točivý moment se hnacím hřídelem přenášel do převodovky umístěné v přídi. Převodovka měla čtyři stupně pro jízdu vpřed a jeden pro jízdu vzad. Tank se řídil pomocí spojky a brzdy. Na bočních stranách korby bylo šest pojezdových kol s pryžovou bandáží. Hnací kolo bylo vpředu a napínací vzadu. Pás podpíraly tři kladky. Čtyři prostřední pojezdová kola byla ve dvojicích uložena na kolébkách, odpružených vinutými pružinami v masivních pouzdrech. Krajní pojezdová kola byla nezávisle zavěšena na zalomených klikách s jednotkami odpružení uloženými v korbě.

V době svého přijetí do výzbroje se typ 97 řadil k pokrokovým konstrukcím. Jeho nedostatkem byl kanon, který střelám uděloval poměrně malou počáteční rychlost. Charakteristickým znakem všech japonských tanků té doby je použití vznětových motorů namísto tehdy běžnějších zážehových. Díky tomu měly podstatně vyšší operační dosah. Vojáci v tanku zároveň nebyli při zásahu ohroženi nebezpečím požáru, který byl noční můrou posádek tanků s benzínovými motory. V roce 1942 vznikl střední tanky typu 97 ( speciální ). Měl novou věž vyzbrojenou 47 mm kanonem typu 97, který používal střelivo s vyšší počáteční rychlostí a tím i větší průbojností. Kanon používal stejné střelivo jako japonské protitankové kanony, což usnadnilo zásobování jednotek.

Podvozek tanku 97 posloužil jako základ pro stavbu dalších vozidel, například tanku s cepovým odminovačem, samohybných kanonů, samohybných protiletadlových kanonů, ženijního, vyprošťovacího a mostního tanku. Mnohé z těchto verzí však vznikly jen v malém počtu, takže na bojišti hrály jen malou roli. Typ 97 byl ve výrobě nahrazen středním tankem typu 1 Chi – He. Po něm následoval typ 3 Chi – Nu, kterého se však do konce války postavilo jen 60 kusů. Posledními japonskými středními tanky byly typy 4 a 5, ale žádný z těchto dobře vyzbrojených strojů již do bojů nezasáhl.