Základní technické údaje: Semovente M.41 M da 90/53

Posádka: 2, hmotnost: 17 t, rozměry: délka 5,205 m, šířka 2,20m, výška 2,15 m, pohonná jednotka: zážehový 8válec SPA 15 – TM – 41 o výkonu 145 k ( 108 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 35,5 km/h, dojezd na silnici 200 km, brodění 1,0 m, svislá překážka 0,9 m, příkop 2,1 m, pancéřování: 6 – 30 mm, výzbroj: kanon ráže 90 mm

Italové použili podvozek lehkého tanku M.13 ke stavbě řady samohybných kanonů ( Semovente ). Většina z nich byla postavena podle vzoru německých útočných kanonů a používala se jako prostředky blízké podpory pěchoty. S určitým úspěchem se mohly samohybné kanony použít také jako protitankové zbraně, i když to nebyla jejich plánovaná role. Italové vyrobili jen jeden typ skutečného těžkého stíhače tanků. Nesl označení Semovente M.41 M da 90/53. Používal podvozek tanku M 14/41, který vznikl vývojem typové řady M.13. Stíhač tanků Semovente M.41 M da 90/53 měl výkonný protitankový kanon odvozený od protiletadlového Cannone da 90/53. Tato dlouhá a výkonná zbraň se svým výkonem blížila slavnému německému 8,8 cm kanonu Flak. Základní rozměrové charakteristiky kanonu vyjadřovalo označení 90/53. Kanon ráže 90 mm měl hlaveň délky 53 ráží.

Lafeta byla instalována v zadní části vozidla, motor byl uložen v přední části podvozku. V boji kanon obsluhovali dva členové posádky, jejichž místo bylo za štítem kanonu, jinou ochranu vozidlo své posádce neposkytovalo. Italové počítali s tím, že tak výkonný kanon nebude používán přímo na frontové linii, ale spíše bude ze vzdálenějšího palebného postavení vyhledávat cíle a zasahovat je svým dalekonosným kanonem. Vozidlo nevezlo žádné střelivo. Dopravu nábojů pro kanon zajišťoval  lehký tank L.6 s hranatou nástavbou, podobný Semovente L.40 da 47/32. Dalších 40 nábojů vezl návěs tažený tankem. V boji náboje k závěru kanonu podávali vojáci stojící na zemi za Semovente M.41.

Když se Italové seznámili s výkony německých 8,8 cm kanonů Flak, rychle zahájili výrobu svého vozidla Semovente M.41 M 90/53. První stroje opustily tovární linky firmy Fiat, SPA a Ansaldo v roce 1941, nakonec však vzniklo jen 48 stíhačů. Hlavním důvodem nízkých výrobních počtů byl chronický nedostatek výrobních kapacit italského průmyslu a stále vysoká poptávka po původním kanonu 90/53 jako protiletadlové zbrani. V boji se Semovente M.41 M 90/53 osvědčila jako velmi užitečná zbraň především na rozlehlých pláních severoafrických pouští. S koncem afrického tažení však také skončila kariéra stíhače ve výzbroji italské armády. Brzy po pádu Sicílie a vylodění Spojenců na pevnině Italové kapitulovali. Němci něco takového očekávali a včas se zmocnili značného množství italského vojenského materiálu. Mezi ukořistěnými zbraněmi byly i Semovente M.41 M da 90/53. Němci brzy převzali kontrolu nad závody na výrobu dělostřelecké munice. Stíhač se tak mohl stát pevnou součástí německého arzenálu. Typ sloužil v severní Itálii ještě ke konci války. Jeho potenciál protitankové zbraně se však využíval zřídkakdy. V hornatém terénu severní Itálie se mohlo pohybovat jen málo tanků a tak se stíhač uplatnil spíše jako dělostřelecká zbraň s velkým dostřelem.