Obrněné vozy AEC – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

Obrněné vozy AEC

Základní technické údaje: Armoured Car, AEC Mk.II a Mk.III

Posádka: 4, hmotnost: 12,7 t, rozměry: délka 5,182 m, šířka 2,70 m, výška 2,69 m, pohonná jednotka: vznětový 6válec AEC o výkonu 155 k ( 116 kW ), výkony: nejvyšší rychlost na silnici 66 km/h, dojezd na silnici 402 km, výzbroj: 6liberní kanon ( 57 mm ) + jeden kulomet

První obrněné automobily společnosti AEC ze Southallu v Londýně vznikly jako produkt vlastního vývoje firmy. Při jeho vzniku se uplatnily poznatky získané na bojištích v severní Africe. Výrobek AEC byl vlastně kolovým tankem. V porovnání s tehdejšími zvyklostmi byl poměrně široký a jeho pancéřová ochrana dosahovala tloušťky obvyklé u tehdejších křižníkových tanků. Obrněné automobily AEC se stavěly na stejném podvozku jako dělostřelecké tahače Matador. Pro použití u vozů AEC se však na podvozku uskutečnila řada změn, například motor byl skloněn pod určitým úhlem, což umožnilo snížit celkovou výšku vozidla.

První vzorek svého vozu společnost předvedla počátkem roku 1941, v červnu téhož roku získala první výrobní zakázku. Obrněný automobil AEC Mk.I, jak znělo jeho úřední označení, měl 2liberní kanon a s ním spřažený kulomet ráže 7,92 mm Besa. Výzbroj byla instalována ve stejné věži, jaká sloužila u tanků Valentine. Takto vyzbrojených vozů AEC se vyrobilo jen 120, další objednávky vozidel určených pro boje v severní Africe požadovaly výkonnější výzbroj. AEC Mk.II proto dostal novou třímístnou věž vyzbrojenou 6liberním kanonem. Ani to však bojujícím jednotkám nestačilo a tak AEC Mk.II brzy na výrobních linkách nahradil AEC Mk.III, u kterého se do stejné věže umístila britská verze původně amerického 75 mm tankového kanonu M3. S tímto kanonem se z AEC stal mohutně vyzbrojený stroj. Sloužil jako prostředek palebné podpory pluků obrněných vozů až do konce války, především v Itálii.

Uspořádání obrněných automobilů AEC bylo konvenční. Vůz s motorem vzadu měl pohon všech čtyř kol, který bylo možné přepnout na 4x2 s řízením a pohonem předních kol. Tato volba se ovšem používala jen při jízdě po silnici. Pancéřová ochrana posádky byla velmi solidní. Řidič neměl z uzavřeného vozidla přímý výhled a musel se spokojit s periskopy. Při jízdě s otevřeným poklopem se dalo sedadlo řidiče vyvýšit, aby řidič mohl mít hlavu ve vstupním otvoru. Vůz měl na pohled hranaté tvary s kolmými bočními stěnami, což bylo dáno doplněním velkých schránek mezi předními a zadními blatníky. Stroje provedení Mk.II měly pozměněný tvar přední části korby – klínovitý přední pancíř usnadnil překonávání překážek a zvýšil pancéřovou ochranu. Otáčení těžké věže vozidel Mk.II a Mk.III zajišťoval elektromotor. Celkem se vyrobilo 629 obrněných vozů AEC. Sloužily v severní Africe a v Tunisku, poté pokračovaly v bojové činnosti v Itálii. Některé Mk.III sloužily na severu západní Evropy až do konce války, většinou jako výzbroj těžkých čet pluků obrněných vozů. Několik se jich použilo k různým experimentům, například tlačení válcových odminovačů. Nejméně jeden vůz nesl speciální protiletadlovou věžovou lafetu se dvěma 20 mm kanony. V roce 1944 putovala zásilka obrněných vozů AEC do Jugoslávie, kde je měli převzít partyzáni. Jejich skutečný osud však dodnes není znám. Po roce 1945 mnohé obrněné automobily AEC převzaly nově vytvářené belgické průzkumné pluky. U nich vozidla sloužila nejméně do roku 1950.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt \ mobilní verze