Japonci se k indickým válečným zajatcům chovali obzvlášť hrubě. Snahou bylo „přemluvit“ je ke vstupu do indické národní armády, která, jak jim bylo řečeno, měla osvobodit Indii od britského imperializmu a dát jí nezávislost.

Indičtí váleční zajatci byli ihned po pádu Singapuru soustředěni ve Farriorově parku a odděleni od Britů a Australanů, kteří byli dopraveni do vězení Čangi. Bylo jim řečeno, že jeden Ind, nadporučík Mohan Singh od 1/14 pandžábského pluku, byl jmenován vrchním velitelem a že musejí poslouchat jeho rozkazy. Japonci vykonávali na tyto indické vojáky všemožný duševní a fyzický nátlak a posílali je do táborů, kde je bili, mučili a dokonce stínali za to, že odmítli vstoupit do indické národní armády. Mnozí následkem špatného nakládání zemřeli.

( Japonci se k indickým zajatcům chovali ještě brutálněji než k jejich bílým spolubojovníkům )

Mohan Singh se však koncem roku 1942 vzdal své funkce, protože přestal věřit, že japonská vláda skutečně zamýšlí poskytnout Indii nezávislost a Japonci pak přestali nutit indické válečné zajatce ke vstupu do armády. Přesto bylo řečeno těm, kteří do ní nevstoupili, že přišli o postavení válečných zajatců a že budou napříště považováni za pomocné vojsko ( hejho ), dobrovolníky, a proto podřízeni japonskému vojenskému velení.

Začátkem roku 1943 bylo ze Singapuru převedeno několik skupin indických zajatců do různých zajateckých táborů, široce roztroušených po celém území okupovaném Japonci. Jedna taková skupina, složená z 522 mužů všech hodností od 2/12 pohraničního pluku a 1. praporu hyderabadského pluku indické armády, odjela v květnu 1943 na Palauské ostrovy, které jsou asi 600 mil na sever od Nové Guineje. Zajatci cestovali jako obvykle za strašlivých podmínek na lodi Thales Maru. Místem jejich určení byl ostrov Babel Thuap, k němuž dorazili po plavbě trvající něco přes měsíc. Na tomto ostrově zůstali až do svého osvobození americkými jednotkami v září 1945. Na lodi s nimi byla a dozor nad nimi měla 7. rota pro zvláštní úkoly pod velením nadporučíka Gozawy. Indičtí zajatci byli po celou dobu svého pobytu na ostrově Babel Thuap pod Gozawovým dozorem. Japonci s nimi nakládali nanejvýš brutálně.

( Subhásčandra Bose provádí inspekci jednotek indické národní armády )

Jiný z těchto táborů pro indické válečné zajatce byl v Tijku. Jeho japonským náčelníkem byl poručík Kobuta. Ačkoliv byli v táboře poddůstojníci vyšších hodností, zdá se, že jeho zástupcem byl desátník Tanaka. V únoru 1945 řekl Tanaka nadporučíku Paulovi z indické zdravotní služby, že všichni Indové přestávají být válečnými zajatci. Stávají se na rozkaz japonského vrchního velení součástí japonské armády. Nadporučík Paul prohlásil, že tento rozkaz je v rozporu s válečným právem a válečnými obyčeji a že on ani jeho druhové se nechtějí stát součástí japonské armády. Japonci pak začali s výcvikem Indů, aby je naučili způsobům a zvyklostem běžným v japonské armádě. Jednou z prvních věcí, kterou Indové poznali, byl japonský zvyk (políčkování jako prostředek výchovy“.

V březnu 1945 si Tahala zavolal k raportu tři indické zajatce, kteří podle něj nepracovali usilovně. Lékař je vyšetřil a řekl japonskému desátníkovi, že všichni tři jsou oslabení nemocí beri – beri. Tahala reagoval na toto sdělení tak, že je nemilosrdně stloukl. Fackoval je, dokud neupadli, pak je zase postavil na nohy a mlátil holí přes hlavy, kotníky a kolena, až omdleli. To trvalo asi půl hodiny. Jeden z těchto Indů, Ali Haider, potřeboval lékařské ošetření, ale Tanaka ho potřeboval dále při těžké práci, takže za 10 dnů zemřel.

( Indičtí zajatci po převozu do tábora Tijk )

V tomto táboře se vyskytlo, a nelze se tomu divit, několik drobných krádeží potravin. Zloději bývali na to zpravidla těžce zbiti. Od března 1945 se bralo na toto provinění  přísnější měřítko. Několik válečných zajatců bylo za krádeže jídla dokonce sťato. Jedním z nich byl např. Mohamed Din, který se přiznal, že ukradl z táborového skladiště malou rybí konzervu. V táboře byl přivázán ke stromu a celé odpoledne mlácen. Po soumraku se mu podařilo stráži utéct, byl však dopaden a sťat.

Personál tábora kradl velkou část zajateckých přídělů. Každý měsíc byly po vyzvednutí uloženy do téhož skladiště jako příděly personálu, avšak mnohé věci, jako např. suchary a zelenina, se nikdy nedostaly na stůl zajatců. Okrádání zajatců o příděly, které jim patřily, vedlo ke zvýšení výskytu nemocí beri – beri, kterou nakonec trpěla více než polovina tábora. Mnoho zajatců bylo nemocí ochrnuto a značná část i zemřela. Když byli zajatci z obou těchto táborů konečně osvobozeni potřebovali téměř všichni nemocniční ošetření. Bylo na nich vidět, že trpí mnohonásobným nedostatkem vitamínů a projevovala se u nich nápadná slabost, způsobená vyhladověním. Takový byl stav, v jakém je našli a jak jej zaznamenali Američané, kteří se o ně po jejich osvobození starali.