Japonské zajatecké tábory-Kruhový, Kwarenkův a Širakawa – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

Japonské zajatecké tábory - Kruhový, Kvarenkův a Širakawa

 

V dubnu 1942, měsíc po jejich kapitulaci, bylo posláno 2 600 britských, australských a amerických válečných zajatců do nizozemských kasáren, postavených původně pro ubytování jednoho tisíce nizozemských domorodých vojáků. Staly se známé pod označením Kruhový tábor, a ačkoliv bylo později v kasárnách ubytováno až 5 000 zajatců, nezměnilo se na budovách ani zdravotnickém zařízení vůbec nic.

První skupina zajatců byla brzy doplněna příchodem 500 námořních důstojníků a námořníků, kteří přežili potopení lodí Perth a USS Houston. Přišli v nesmírně zanedbaném a chorobném stavu, téměř nazí, a většina nebyla schopna chodit bez cizí pomoci. Od chvíle, kdy padli do zajetí, se jim nedostalo lékařského ošetření. 80 % jich mělo malárii nebo úplavici, či dokonce obojí. Japonský náčelník zamítl jejich žádost o poskytnutí obvazů, léků, ručníků, mýdla a pokrývek. Pro tyto zubožené zajatce Japonci nedělali vůbec nic.

( Námořníci z potopeného těžkého křižníku USS Houston v Kruhovém táboře na Jávě )

V červenci 1942 se Japonci pokusili přimět všechny zajatce v táboře k podpisu formuláře, který obsahoval slib, že budou plnit všechny rozkazy japonské armády. Všichni jej ale odmítli podepsat. 3. července se zavázali oba služebně nejstarší australští a američtí důstojníci, podplukovník Blackburn a major Searle, že bude – li formulář opatřen výhradou ( s výhradou mnou již složené přísahy věrnosti ), získají podpisy všech zajatců. Ale náčelník trval na tom, že formuláře musí být podepsána tak, jak jsou.

Téhož dne pak japonští dozorci ztloukli mnoho zajatců, aby je „přivedli k rozumu“. Mezitím byl podplukovník Blackburn povolán na japonské velitelství na Jávě a tam varován jedním štábním důstojníkem, že všichni zajatci budou dostávat snížené příděly potravin a léčiv, a to tak dlouho, dokud formulář všichni nepodepíší. Příštího rána, 4. července 1942, byly po celém obvodu tábora rozestaveny kulomety a přivezeny zvláštní stráže. Japonci pak vyvěsili na tabuli oznámení, že už nemohou déle ručit za životy zajatců. Blackburn a Searle pak byli postaveni pod přísný dozor a zavřeni na strážnici, ostatní zajatí důstojníci byli vyvedeni ven z tábora.

( Američtí váleční zajatci z Kvarenkova tábora krátce po osvobození )

Podplukovníku Blackburnovi se podařilo vykřiknout při odvádění na strážnici rozkaz některým svým podřízeným, aby podepsali formulář bez jakýchkoli výhrad. Rozkaz byl předán i ostatním. Zajatci pak byli nahnáni do svých ubikací a za velkého bití pažbami pušek a holemi všichni formulář podepsali. Večer byli oba důstojníci ze strážnice propuštěni a když jim Japonci ukázali podpisy všech jejich lidí, rovněž se podepsali. Vynucená povolnost zajatců byla odměněna orgií surového mlácení důstojníků i vojáků, která trvala celý měsíc. V prosinci téhož roku byli podplukovník Blackburn asi se 60 jinými zajatci odvezeni z Jávy na Tchaj – wan. Plavba trvala jeden měsíc.

Po příjezdu do nového Kvarenkova tábora na Tchaj – wanu začala historie s podepisováním formulářů znovu. Transport byl shromážděn před náčelníkem tábora, který měl k zajatcům proslov. Řekl ji, že jsou považováni za zločince, protože bojovali proti Japonsku, a že je jim dovoleno zůstat naživu jen díky laskavosti japonské vlády. Zůstanou – li dále naživu, bude záviset jen na jejich chování. Náčelník pak vytáhl listinu, kterou ji přečetl. Sdělil jim, že je to formulář, který musí podepsat každý zajatec. Uposlechnout každého japonského rozkazu a nepokusit se o útěk byla podle něho docela čestná věc. Poté byl podplukovník Blackburn zavolán a náčelník tábora mu nařídil, aby se podepsal. Blackburn řekl, že to nemůže udělat, protože jeho povinností je, pokud možno, uprchnout. Následně byl brutálně zbit a zavřen do malé cely.

( Strava ve všech japonských zajateckých táborech byla naprosto nedostatečná )

Nutit zajatce k podpisu formulářů, v nichž se zavazovali neuprchnout, bylo běžným zvykem. Japonské ministerstvo války o tom dokonce vydalo začátkem roku 1943 zvláštní nařízení: „Zajatci, buďtež ihned po uvěznění vzati do přísahy zakazující jim uprchnout. O zajatcích, kteří odmítnou složit přísahu, o níž se v tomto odstavci mluví, nutno předpokládat, že zamýšlejí uprchnout, a je třeba je postavit pod přísný dozor.“ Za slovy „přísný dozor“ se skrývalo věznění zajatců při sníženém přídělu potravin a jejich mučení trvalo tak dlouho, dokud nesložili přísahu. Tato nařízení, vydávaná a prosazovaná japonskou vládou k tomu účelu, aby váleční zajatci a internovaní civilisté byli nuceni skládat přísahu pod nezákonným nátlakem, porušovala válečné zákony a obyčeje.

V Kvarenkově táboře bylo několik významných britských, amerických a nizozemských důstojníků a státních úředníků. Mezi nimi i guvernéři Hongkongu, Malajsie a ostrova Guam, několik vysokých soudních úředníků, velitel obrany Singapuru generál Percival, generál sir Louis Heath a americký generál Wainwright. Vězněno tam bylo také několik zástupců Červeného kříže, s nimiž se jednalo jako s obyčejnými válečnými zajatci.

( Mezi vysokými důstojníky v táboře Kvarenko byl i generál Wainwright, který řídil obranu pevnosti Corregidor po vynuceném útěku generála Douglase MacArtura )

Kázeň v táboře byla neobyčejně tuhá a byla vynucována brutálními způsoby. Zajatci byli i za zcela nepatrné provinění biti a často byli biti i zcela bezdůvodně. Japonští dozorci si vyhledávali záminku, aby se měli při trestání zajatců nač vymlouvat. I špína za nehty byla kázeňským proviněním, za které následoval výprask. Dokonce i generál Percival byl jednou zbit na základě obvinění, že má trochu špíny za jedním nehtem. Jiným „vážným proviněním“ zajatců bylo mít, byť jen jediný knoflík na uniformě rozepnutý. Dozorci vpadávali po setmění do vězeňských baráků a prohlíželi zajatce, zda nemají rozepnuté knoflíky. Každý, koho přistihli, byl okamžitě zbit.

Zajatci bez rozdílu hodnosti museli všem japonským vojákům a civilistům zaměstnaným v táboře skládat poklony. Oblíbenou zábavou Japonců bylo schovat se ve křoví a na jiných místech na cestě od ubikací k latrínám. Když zajatec prošel kolem skrytého strážného, aniž zasalutoval nebo se uklonil, byl okamžitě zbit, i když nemohl strážného zahlédnout. I britský generál sir Louis Heath byl jednou surově zbit. Z důvodu starého válečného zranění měl mírně ochrnutou ruku, kterou nemohl držet rovně u těla, i to stačilo dozorcům k výprasku.

( Generál sir Louis Heath byl japonským strážným napaden tak brutálně, že málem přišel o oko )

Náčelník tábora Imamura dostával pravidelně stížnosti na špatné nakládání s důstojníky v tomto táboře. Až na jedinou výjimku vedly všechny tyto stížnosti k ještě větším ukrutnostem. Kdykoli si některý vyšší zajatý důstojník chtěl stěžovat, upozornil kamarády předem, aby se mohli v příštích dnech prokázat dobrým chováním. Ke zmíněné výjimce došlo po napadení generála Heatha. Útok byl tak brutální, že mu v jednom oku prasklo několik cév a hrozilo, že přijde o zrak. Po generálově stížnosti odvedl dozorčí roty generála Heatha na strážnici, kde seděl na židli dozorčí posádky. Generál Heath se před něj musel postavit do pozoru a ten ho pak oslovil japonsky. Když domluvil, otočil se dozorčí roty ke generálovi a řekl mu, že teď dostal omluvu a odvedl ho zpátky na jeho ubikaci.

V Kvarenkově táboře dělali Japonci všechno možné, aby byli spojenečtí zajatci poníženi. 12 nejstarších či hodnostně nejvyšších zajatců zaměstnali jako pasáky koz. Byli mezi nimi guvernéři Hongkongu, Singapuru a Malajsie, generálové Heath, Percival a Wainwright a tři američtí majoři ve věku přes 60 let. V dubnu 1943 byli všichni generálové a všichni guvernéři převedeni do tábora Tamasata. Japonci jim řekli, že se stěhují, protože jim chtějí poskytnout lepší ubytování. Ve srovnání s Kvarenkem byly ubikace nesporně lepší, naproti tomu strava mnohem horší. Za dva měsíce bylo zajatcům oznámeno, že tábor navštíví zástupce Červeného kříže. Zástupce prošel táborem, prohlédl si ubikace a směl i promluvit s několika důstojníky, ale jen v přítomnosti japonského dozorce. Za 30 minut po jeho odjezdu bylo oznámeno všem zajatcům, kromě těch, kteří měli hodnost plukovníka a vyšší, že se příštího dne vrátí do Kwarenka. To se také stalo. Ale za několik dnů po návratu byli přestěhováni do dalšího tábora v Širakawě.

( Zajatecký tábor v Širakawě )

Zajatci byli převáženi z Kvarenka do Širakawy na otevřených nákladních vagónech a v každé vesnici, na každé křižovatce a na každém nádraží, kterým vlak projížděl, sešikovali Japonci místní civilní obyvatelstvo včetně školních dětí, aby přihlíželo průjezdu. Širakawa nebyla lepší než Kvarenko. Důstojníci byli biti pod sebemenšími záminkami. Generál Cox dostal ránu pažbou pušky přes nohy, protože si jeden japonský strážný stěžoval, že generál neměl nohy těsně u sebe, když měl stát v pozoru. Zatímco ho dozorce tloukl, stál japonský dozorčí důstojník jen kousek od nich a bavil se tím.

Zdravotní zařízení na Širakawě byla velmi špatná. Za měsíc po příchodu zajatců začal přetékat kal z latrín do otevřených kanálů, které se táhly napříč táborem, podél ubikací a několik metrů od kuchyně. Zajatci si na to neustále stěžovali, odpovědí jim bylo nařízení, že musí odstraňovat výkaly vlastníma rukama, přendávat je do kbelíků a chodit je vylívat ven z tábora. V říjnu 1944 zaměstnali Japonci na vybírání kalu na 60 vyšších důstojníků. V květnu 1945 došlo k dalšímu přesunu zajatců, tentokrát až do Mandžuska. Zde zůstali v hlavním táboře na okraji Mukdenu až do konce 2. světové války, přičemž se s nimi velmi špatně nakládalo a trpěli velkou podvýživou.

 

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      Design by Jakub M.      o tomto webu \ kontakt