Distomo
Zodpovědnost: Německo
Místo: Distomo, Řecko
Doba: 10. červen 1944
V polovině roku 1944 nevypadala situace Třetí říše vůbec dobře. Z východu se hrnula Rudá armáda a v západní Evropě Spojenci otevřeli dlouho očekávanou druhou frontu. Na Balkáně působili Němcům problémy především Titovi komunističtí partyzáni, vydatně podporovaní místním obyvatelstvem. Okupanti proto nezřídka obraceli svůj hněv ne vůči neviditelnému nepříteli, ale směrem k neozbrojeným civilistům.
Distomo je už od starověku obývané městečko ležící ve středním Řecku. Kvůli zalesněnému horskému terénu a množství skrýší rádi využívali katastr Distoma a přilehlých vesniček partyzáni z komunistické armády ELAS, a to jak k odpočinku, tak k přepadům německých jednotek. Četnost přepadů se přitom s koncem války stupňovala. Jen mezi lety 1942 – 1944 zde došlo k sedmnácti větším střetům mezi partyzány a Němci, které okupantům způsobovaly nemalé ztráty jak na materiálu, tak na životech. Ruku v ruce s tím se stupňovala i krutost vůči nebojujícím. Německé výpady, během nichž zatýkali, popravovali, vykrádali a vypalovali, se postupně staly součástí místní válečné každodennosti.
( Němci během řádění v Distomu )
Jednu z trestných výprav naplánovali Němci na 10. červen 1944. Z blízkých měst Livadie a Amfissy vyrazila směrem k Distomu asi šedesátka vozidel plná vojáků. Cestou se Němci cvičili ve střelbě na živé cíle – zabíjeli pasoucí se dobytek i vesničany pracující na polích. Kromě toho také vzali 18 farmářů jako rukojmí. Do Distoma dorazili kolem 10. hodiny dopoledne. Rozptýlili se po ulicích, kde zastrašovali obyvatele, bili je a okrádali o cennosti a potraviny. Zatímco příslušníci jednoho z praporů 4. divize pancéřových granátníků SS Polizei jedli a popíjeli, velitelé v čele s SS – Hauptsturmführerem Fritzem Lautenbachem vyslýchali starostu Charalabose Kiniase a popa Sotirise Zisise. Nejvíce je zajímaly pohyby partyzánů v okolí, ale nic se nedozvěděli, a tak vyslali menší skupinu šesti vozidel k blízké vesničce Stiri. Její úkol byl stejný jako v Distomu. Získávat informace a zastrašovat obyvatele.
Vyslaní vojáci ale měli smůlu, protože na cestě mezi Distomem a Stiri právě odpočívala skupina asi 70 partyzánů 11. roty III/34. praporu ELAS, která byla o pohybech nepřátel velmi dobře informována a rozhodla se využít výhod místního terénu k přepadu. Partyzáni zaujali pozice v rokli, jejíž jedna strana byla kryta skalisky a stromy, kdežto druhá byla zcela holá a vystavená střelbě z protější strany. Když se německá vozidla přiblížila, partyzáni spustili palbu. První salva zasáhla vojáky, kteří cestovali na ložných plochách nákladních vozidel. Těla zasažených bezvládně padala z vozidel, přeživší se snažili ukrýt a opětovat palbu. Někteří Němci se dokonce pokusili vystoupit na svah, aby měli při střelbě lepší výhled, ale zde se stávali snadným terčem partyzánů. Přestřelka trvala asi hodinu. Poté velitel partyzánů zavelel k odchodu. Řekové ještě ukořistili zbraně, munici a rezervní pneumatiky. Němci ztratili asi 40 padlých a těžce raněných. Partyzáni přišli o 1 muže.
( Prakticky každá rodina ztratila 10. června 1944 někoho blízkého )
Těm Němcům, kterým se z místa střetu podařilo stáhnout, se vrátili do Distoma, kde okamžitě zalarmovali své nadřízené. Posily však dorazily pozdě. Němci na místě našli jen padlé a umírající a zničená vozidla. Po partyzánech už nebylo ani stopy. Posbírali proto své mrtvé a vrátili se do Distoma. Na školním dvoře okamžitě popravili rukojmí, které posbírali ráno, ale to jim nestačilo. Začali tedy chodit dům od domu a masakrovat vše živé, muže, ženy i děti a dokonce i domácí zvířata.
Vraždění pokračovalo celé odpoledne, až k večeru Němci nasedli na vozidla a vrátili se na své základny. Po jejich odchodu se celým městečkem rozléhal pláč a nářek zmrzačených. Zranění sténali, děti volali své rodiče, další oplakávali své mrtvé příbuzné. Řádění okupantů se nevyhnulo ani domu vesnického popa Zisise, v němž se kromě jeho rodiny ukrývali i lidé ze sousedství. Kněz se svým otcem stáli ve dveřích a snažili se Němcům zatarasit vchod do domu. Byli zastřeleni, přičemž Němci pokračovali dál do domu, kde v jedné z místností našli asi tucet žen a dětí. Okamžitě zahájili palbu, po níž se celá skupinka rázem ocitla v tratolišti krve. Nezabili ale všechny, někteří přežili pod těly svých mrtvých přátel a příbuzných. Knězovu ženu zasáhly dvě kulky. Jedna jí ustřelila kus ucha i s náušnicí, druhá ji zranila na ruce. Třetí kulku zastavilo srdce její novorozené holčičky, kterou křečovitě svírala na prsou. Jejímu manželovi podle některých svědectví Němci uřízli hlavu. Potom co viděla a zažila vyběhla ven na ulici, kde se hlasitě smála, zpívala a tancovala, přišla o rozum.
( Památník vybudovaný jako upomínka masakru v řeckém Distomu )
Celkem během odpoledne 10. června 1944 zavraždili Němci v Distomu 218 lidí, z toho 117 žen, 53 dětí mladších 16 let a 3 starce ve věku nad 80 let. Nejmladší zabité dítě nemělo ani 2 měsíce, nejstarší oběti bylo 85 let. Pracovníci Červeného kříže kteří na místo dorazili o několik dní později, sepsali mnohostránkovou zprávu o krutostech, jež v Distomu viděli. Reportovali např. o mrtvolách rozvěšených po stromech, rozpáraných těhotných ženách, o nemluvňatech s vlastními střevy omotanými kolem krku či o kojenci s uříznutým prstem své matky v ústech.
Je ovšem nutné také poznamenat, že ne všichni němečtí vojáci se dopouštěli takových to zvěrstev. Někteří z nich volali na vyděšené Řeky, aby utekli a stříleli do vzduchu. Jiní přicházeli do domů, kde dávali vyděšeným obyvatelům znamení, aby zůstali potichu. Poté odešli a svým kolegům řekli, že je dům „vyčištěn“.Teprve po mnoha dnech se Distomané vrátili do své obce a začali pohřbívat mrtvé. Zavražděných však bylo tolik, že se nevešli na místní hřbitov, a proto je pozůstalí pohřbívali, kde se dalo, např. na ulicích nebo v zahradách. Téměř každý z obyvatel ztratil někoho blízkého. Kosti mrtvých byly později přeneseny na společný hřbitov a později do nově vybudovaného mauzolea. Na místě bývalého hřbitova potom symbolicky vyrostlo dětské hřiště.