Maršál Koněv se narodil roku 1897 v Lodejnu u Vjatky. Původním povoláním byl lesní dělník a tesař. Prošel kariérou typickou pro většinu sovětských nejvyšších velitelů. Začínal v 1. světové válce v dělostřelectvu carské armády, kde se stal poddůstojníkem. Již koncem roku 1917 bojoval v rudogvardějských jednotkách. Mezi válkami postupoval v hodnostech, absolvoval Vojenskou akademii a možná díky podpoře K. J. Vorošilova se vyhnul Stalinově čistce v důstojnickém sboru v letech 1937 – 1938. V květnu 1941 se stal velitelem 19. záložní armády na Ukrajině, která se začátkem války přesunula do Běloruska a úspěšně se podílela na obraně Smolenska. V září byl jmenován velitelem Západního frontu, který byl však brzy rozdrcen Němci. Od téměř jistého zastřelení v rámci Stalinovy čistky jej zachránil pozdější maršál Žukov.

Další osudy Koněva, který patřil k nejúspěšnějším sovětským velitelům za 2. světové války, bývá dnes zvykem líčit jednoznačně kladně, jako cestu od vítězství k vítězství, ale ve skutečnosti byla daleko složitější. Měl úspěch při protiofenzívě před Moskvou. V prosinci 1941 však následovaly relativní neúspěchy při pokusech o prolomení německé obrany u Rževa a Syčovky i při jeho snaze o protiofenzívu počátkem roku 1943. Nesporným vítězstvím byl zásah Koněva, který byl tehdy velitelem Stepního frontu, do bitvy v Kurském oblouku, kde jeho vojska zajala na 100 000 Němců. Od října 1943 velel 2. ukrajinskému frontu a podílel se na osvobozování Ukrajiny. V únoru 1944 byl povýšen na maršála Sovětského svazu a velel 1. ukrajinskému frontu. Za zmínku také stojí, že 1. československý armádní sbor v SSSR byl zařazen v rámci Koněvova frontu a generál Ludvík Svoboda byl tudíž Koněvovým podřízeným.

V poslední fázi 2. světové války byla Koněvova vojska 1. ukrajinského frontu prvními, jež v srpnu 1944 přenesla válku mimo hranice Sovětského svazu a rovněž jako první vstoupila na německou půdu. Nakonec se na Labi u Torgau setkala s americkými jednotkami generálporučíka Courtneye H. Hodgese. Když 1. ukrajinský front dospěl až k Odře, pověřil Stalin Koněva a Žukova provedením Berlínské operace a v jejím rámci dobytím Berlína. Při ní tvořil 1. ukrajinský front jižní křídlo sovětského útočného uskupení. Po dobytí Berlína se jeho vojska obrátila na jih a osvobodila severní, střední a východní Čechy a 9. května 1945 se dostala do Prahy. Z poválečných osudů maršála Koněva stojí za zmínku jeho úloha velitele sovětských vojsk, která na podzim a v zimě 1956 potlačila protisovětské povstání v Maďarsku v rozsáhlé městské aglomeraci Budapešti. Využil přitom svých zkušeností z dobývání Berlína.