Georgij Konstantinovič Žukov, maršál - druhá světová válka | druhasvetova.com

 

Maršál Georgij Konstantinovič Žukov 19. 11. 1896 – 18. 6. 1974

Georgij Žukov.jpg

Žukov se narodil roku 1896 ve Strelkovce, v Kalužské gubernii. V mládí se vyučil kožešníkem. V roce 1915 byl povolán do ruské carské armády k jezdeckému pluku. Za 1. světové války byl dvakrát vyznamenán Křížem Sv. Jiří a stal se četařem. Roku 1918 se přihlásil do Rudé armády, bojoval v občanské válce do roku 1921 a za potlačení rolnického povstání byl vyznamenán Řádek rudého praporu. V roce 1923 již velel pluku a roku 1930 brigádě. Na přelom 20. a 30. let studoval na Vojenské akademii a rovněž v Německu.

O příčinách jeho přežití za Stalinova Velkého teroru a čistek v armádě existují rozličná vysvětlení. Možná ho zachránil maršál Buďonnyj, možná měl prostě jen štěstí. Ve druhé polovině 30. let velel na Dálném východě 1. sovětsko – mongolské armádní skupině, která v letech 1938 – 1939 porazila japonskou Kwantungskou armádu v rozhodující bitvě u Chalchyn – Golu. Za toto vítězství byl Žukov vyznamenán medailí Hrdiny Sovětského svazu. V roce 1940 byl povýšen na armádního generála a stal se velitelem Moskevského vojenského okruhu. Do ledna 1941 byl náčelníkem štábu Rudé armády. Jeho varování před nebezpečím německého útoku ani plán předběžných opatření proti němu zpracovaný s maršálem S. K. Timošenkem však Stalin neschválil.

Krátce po přepadení SSSR nacistickým Německem byl odvolán z funkce náčelníka štábu a dostal několik krátkodobých pověření. Počátkem září se mu podařilo zorganizovat obranu Leningradu, kterou do té doby neúspěšně řídil K. J. Vorošilov a zřejmě odvrátil pád města, ale nikoli jeho hrůznou dlouhodobou blokádu, během níž zemřelo jeden a půl milionů civilistů. V říjnu pak nahradil S. K. Timošenka ve funkci velitele Západního frontu a patrně zachránil jeho i Koněva od osudu, který potkal předchozího velitele, generála Pavlova. Ten byl za údajnou zbabělost mučen a poté zastřelen. Žukov obnovil souvislou obranu, která se předtím soustavně hroutila, za cenu poprav dezertérů. Stalinovi se mezitím podařilo k Moskvě přisunout jednotky uvolněné z Dálného východu, když se Japonsko rozhodlo nezaútočit na SSSR. Dne 5. 12. zahájil Žukov protiútok, který odrazil německou armádu 125 – 150 kilometrů na západ od Moskvy a fakticky tak zachránil sovětské hlavní město od pádu.

V roce 1942 jako zástupce náčelníka generálního štábu a od srpna náměstek lidového komisaře obrany a první náměstek vrchního velitele, byl vyslán jako představitel Stavky na jihozápadní frontu. Zde koordinoval obranu Stalingradu, která skončila počátkem roku 1943 úplným zničením německé 6. armády včetně většiny italských a rumunských vojsk a stala se obratem v průběhu 2. světové války. Typickým rysem četných operací, které v době války plánoval nebo osobně řídil, byly údery na protivníkova křídla a obklíčení a odříznutí čelních jednotek od týlu. V lednu 1943 organizoval překonání německé blokády Leningradu, byl silně zaangažován do řízení největší tankové bitvy v dějinách, bitvy u Kurska a velel největší sovětské ofenzívě v době války, operaci Bagration v létě a na podzim 1944. V závěrečné fázi války se stal velitelem 1. běloruského frontu, který vedl čelní útok a 2. května 1945 obsadil Berlín. Spolu s maršálem Koněvem přijal Žukov německou kapitulaci a byl jmenován velitelem sovětské okupační zóny v Německu.

Po návratu do Moskvy v roce 1946 ho Stalin začal podezírat, že by se díky své popularitě mohl stát hrozbou jeho tyranii a odsunul jej ne bezvýznamná velitelská místa v provinciích. Tehdy se zjistilo, že Žukov, stejně jako další četní vysocí důstojníci Rudé armády, bezostyšně drancoval Německo v rozsahu, který se dal srovnat s Göringovými loupežemi v zemích poražených Německem. Teprve po Stalinově smrti v roce 1953 se vrátil do Moskvy a v počátečních sporech Stalinových pohrobků o nástupnictví se postavil na Chruščovovu stranu. Na krátkou dobu získal významné postavení na výsluní moci. Byl členem politbyra KSSS a ministrem obrany. Jeho snaha posílit autonomní roli armády měla za následek jeho odvolání ze stranických a státních funkcí v říjnu 1957. Po politickém pádu Chruščova v říjnu 1964 byl stárnoucí maršál vyznamenán Leninovým řádem a v roce 1969 směl vydat svou autobiografii. Zemřel v Moskvě roku 1974.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt