Lavrentij Berija se narodil roku 1888. Byl druhým z velikých mužů, kteří se podíleli na budování sovětských tajných služeb. Už od mládí zrovna nevynikal schopností získat si přátele. Byl obtloustlý a brzy plešatějící. Oči měl chladné a vždy s pověstným skřipcem. Měl malé a hezké ruce, které byly stále vlhké. Mluvil monotónním hlasem, který neprozrazoval ani ty nejslabší záchvěvy citu. Se Stalinem se Berija potkal poprvé roku 1915, kdy se tehdy sedmadvacetiletý komunista a již zkušený revolucionář skrýval v gruzínských horách po svém útěku z carského vězení, kam se dostal tak, že ho carský režim odsoudil za revoluční aktivity ( jak se definovala komunistická agitace mezi studenty ) k trestu smrti. Tyto menší lapálie v něm nedusily revoluční úsilí, spíše naopak. Právě roku 1915 dostal od Stalina zbraně a pověření k vyvolání vzpoury mezi dělnictvem na ropných polích v Baku. Povstání bylo ale potlačeno a Berija znovu utekl trestu smrti, tentokrát prošel hlídkami carské policie převlečen za ženu.

Když vypukla bolševická revoluce, velel Berija skupině pěti set rakouských válečných zajatců, kteří uvěřili v ideje komunismu. Bojovali tak úspěšně, že si Beriji všiml Felix Edmundovič Dzeržinskij, který ho neverboval pro ČEKU ( kontrarozvědka SSSR ). Zanedlouho byl považován za elitního agenta a byl poslán do Prahy, aby sledoval aktivity tamní skupiny carských emigrantů. V roce 1929 ( tehdy už ve službách KGB ) se objevil v Paříži jako plukovník Yenonlidze, bývalý carský důstojník, který chtěl v Rusku vyvolat protibolševické povstání. S touto legendou nalákal několik carských důstojníků na cestu do Ruska, kde všichni zmizeli. V roce 1930 se stal úspěšný Berija šéfem Zahraničního odboru KGB, což bylo oddělení dozírající na všechny zahraniční rozvědné akce. Toto jmenování bylo příliš vysokým povýšením na jeho zásluhy a tak za ním určitě stál Berijův jediný přítel Stalin. Berija se stal brzy Stalinovou pravou rukou a spolu byli děsivým párem. Zatímco Stalin konal politické kroky, Berija zařizoval “mizení” opozičních politiků, sběr pomluv a falešných důkazů a další špinavou práci. Bez něj je těžké představit si Stalinův vzestup.

Oficiálně sice Berija vedl zmíněný odbor KGB, ale mnohem více času věnoval upevňování Stalinovy moci.  Berija měl až fantastický talent na systematický útlak lidí. Vytvořil mašinérii, která způsobila, že každého člověka svíral při vyslovení jeho jména strach. Sám byl sadistické povahy a často se zúčastňoval nekonečných výslechů spojených s bitím, dokonce měl obušky schované v kanceláři v zásuvce. Vynalezl systém přenašeče, který člověka zpracovával v sérii 24 hodinových výslechů, mučení a bití, aby se z něj nakonec stal zcela povolný nástroj Beriji a jeho lidí. Takoví lidé pak přiznávali i to, o čem v životě neslyšeli. Berija zkrátka vybudoval na základech děsu a strachu policejní organizaci, která podrobně monitorovala život každého z 200 milionů Rusů. Vytvořil pro tento účel síť statisíců agentů, milionů informátorů, síť vězení, táborů nucených prací a koncentračních táborů, které si nezadaly s německým systémem konečného řešení. Zde však vše mířilo proti vlastním spoluobčanům.

Pro přeběhlíky a zrádce založil Berija nechvalně proslulou organizaci SMERŠ ( Smerť špiónom ), která měla zavraždit kohokoli, o kom Stalin prohlásil, že je zrádce. Její chapadla sahala po celém světě a v průběhu 2. světové války jí padly za oběť statisíce Rusů. Ti zradili SSSR třeba i tím, že se nechali zajmout v boji. Jako faktická hlava KGB měl Berija v rukou mnohé nitky moci. Jelikož sdílel Stalinův antisemitismus, začal řídit likvidaci židů na významných místech a samozřejmě i nadále likvidoval Stalinovy nepřátele nebo ne dost dobré přátele. Válku strávil Berija docela příjemně, ještě utáhl šrouby svého represivního stroje. Kromě zmíněných oddílů SMERŠ zavedl i cenzuru polní pošty s těžkými následky pro ty, kdo projevili jen malý náznak nedůvěry ve vítězství nebo Stalina – 10 let v gulagu.

V roce 1945 Stalin pověřil Beriju funkcí ministra vnitra, takže nyní vedl zpravodajské služby, pohraniční vojska a vojska vnitřní bezpečnosti. S touto mocí dostal Berija i dva těžké úkoly, získat atomovou bombu a postavit strategické rakety. První úkol splnil typickým způsobem, zmobilizoval milion lidí, všechny vědce a rozvědky, aby ukradli a okopírovali tajemství atomové bomby, což stihl za čtyři roky, zatímco spojenecký odhad mluvil o letech patnácti. Přístup k vývoji raket byl ještě přímočařejší – němečtí raketoví vědci byli uneseni do SSSR, zde jim Berija nabídl skvělé platy za sestrojení ruské verze V – 2. Žádná alternativa nebyla a tak Němci pracovali na ruských raketách. Byli svědky událostí, které se neděly ani ve Třetí říši. Jednou při startu raketa vybuchla a zabila stovku techniků a vojáků. Berija řekl pouze: “Ukliďte to svinstvo a zpátky do práce”. Úspěchy těchto velevýznamných operací ještě sblížily Stalina s Berijou. Stalin tak přehlížel jisté nesrovnalosti v Berijově chování. Jednou z jeho osobních úchylek byla pedofilie. Berija nechal děvčátka unášet po celé Moskvě, načež je odvezli na jeho daču u Moskvy, kde je znásilňoval. Pak své oběti většinou zabil. Není asi třeba dodávat, že rodiče se neodvažovali stěžovat si. Konec jeho kariéry přišel se smrtí Stalina v roce 1953. Berija se hodlal stát jeho nástupcem, ale tato vidina značně vyděsila generalitu. Jednoho podzimního rána byl Berija překvapen skupinou sovětských důstojníků a zavražděn.