Albert Speer - druhá světová válka | druhasvetova.com

 

Albert Speer 19. 3. 1905 – 1. 9. 1981

albert-speer.jpg

Albert Speer, celým jménem Berthold Konrad Hermann Albert Speer, se narodil v Mannheimu v roce 1905, jako druhorozený ze tří synů. Je nazýván prvním architektem Třetí říše. Za nacistického Německa byl Hitlerovým hlavním architektem a v roce 1942 se stal ministrem zbrojního průmyslu a byl obdivuhodně úspěšný v reformování a modernizaci německého vojenského průmyslu. Po válce byl Speer v Norimberském procesu ( kde projevoval lítost ) odsouzen k 20 letům vězení ve Špandavském vězení. Po propuštění se stal úspěšným autorem, napsal množství poloautobiografických děl a zemřel v roce 1981 přirozenou smrtí.

Ačkoli byl Speer architektem, v mládí se původně chtěl stát matematikem. Nakonec kráčel ve stopách svého otce a dědečka a studoval architekturu. Svá studia architektury začal na Institutu technologie v Karlsruhe. Jeho rozhodnutí nestudovat na jiném, prestižnějším institutu ovlivnila inflace v roce 1923. Když se v roce 1924 inflace stabilizovala, Speer přesunul svá studia na více vážený Technický institut v Mnichově. V roce 1925 přešel na Berlínský Technický institut. Zde byl pod silným vlivem Heinricha Tessenowa, jehož si velmi vážil, a když v roce 1927 složil zkoušky, stal se jeho asistentem. Jeho povinnosti asistenta zahrnovaly výuku seminářů tři dny v týdnu. Ačkoliv Tessenow nikdy nesouhlasil s nacismem, mnoho jeho studentů ano a byli to právě oni, kdo přesvědčil Speera zúčastnit se shromáždění Nacistické strany v berlínské pivnici v prosinci 1930.

Jako mladý muž se Speer označoval za apolitického, přesto se shromáždění zúčastnil. Byl překvapený, když spatřil Hitlera oblečeného v čistém modrém obleku a ne v hnědé uniformě, jako to viděl na plakátech Nacistické strany. Speer tvrdil, že byl velmi zasažen nejen řešením komunistické hrozby, které Hitler navrhoval a tím, že odmítal Versailleskou smlouvu, ale také mužem samotným. O několik týdnů později navštívil další shromáždění, přestože tomuto předsedal Joseph Goebbels. Speer byl zneklidněn způsobem, jakým byl schopen dav vybičovat až k šílenství, pohrávaje si s jejich nadějemi. Ačkoliv Goebbelsovo vystoupení Speera pohoršovalo, nemohlo otřást dojmem, který na něj udělal Adolf Hitler. Následující den vstoupil do Nacistické strany jako člen číslo 474 481. O tři roky dříve ( v roce 1928 ) se oženil s Margaretou Weberovou.

Poprvé byl Speer jako člen nacistické strany významněji pověřen v roce 1932, kdy ho Karl Hanke ( na jehož vile předtím Speer pracoval ) doporučil Goebbelsovi, aby zrekonstruoval župní dům a později Goebbelsovo Ministerstvo propagandy. Goebbels byl ohromený jeho prací a doporučil Hitlerovi přidělit ho Paulu Troostovi, aby mu pomohl zrenovovat Kancléřství v Berlíně. Speerovým nejvýznačnějším dílem na tomto úkolu bylo přidání slavného balkónu, ze kterého se Hitler často předváděl davům shromážděným dole. Následně se stal prominentním členem Hitlerova nejužšího kruhu a jeho velmi blízkým přítelem, získal výjimečné postavení, ojedinělé mezi nacistickým vedením. Hitler podle Speera velmi pohrdal všemi, které považoval za součást byrokracie a vážil si umělců, jako byl Speer, se kterými se cítil být spřízněn, zejména protože sám měl dříve ambice stát se architektem.

 Na shromáždění strany v roce 1934 na přehlídkovém prostranství Speer obklopil místo sto třiceti protiletadlovými světlomety. Vytvářelo to efekt „světelné katedrály“ ( který připomínal sloupy ) nebo, jak to nazýval britský velvyslanec sir Neville Henderson, „katedrály ledu“. V Norimberku mělo také stát mnoho dalších úředních nacistických budov, většina jich nikdy nebyla postavena, například Německý stadión měl pojmout 400 000 diváků při pořádání Árijských her. Zatímco projektoval tyto stavby, vymyslel Speer teorii „hodnoty trosek“. Podle této teorie, nadšeně podporované Hitlerem, by všechny nové budovy měly být stavěny tak, aby po sobě v budoucnosti po tisících letech zanechaly esteticky atraktivní ruiny. Takové ruiny by byly důkazem velikosti Třetí říše, tak jako antické řecké nebo římské ruiny byly symboly velikosti těchto civilizací.

V roce 1937 navrhnul Německý pavilón pro mezinárodní výstavu v Paříži. Speerovo dílo bylo umístěno přesně na opačné straně od Sovětského pavilónu a bylo projektováno, aby představovalo masivní obranu proti náporu komunismu. Oba pavilóny byly za svůj vzhled oceněny zlatou medailí. Speerovi bylo také nařízeno vytvořit plány na přestavbu Berlína, který se měl stát hlavním městem „Většího Německa“ - Welthauptstadt Germania. Prvním krokem v těchto plánech byl Olympijský stadión pro Letní olympijské hry v roce 1936, navržený Wernerem Marchem. Speer také navrhl nové Říšské kancléřství, které obsahovalo obrovskou halu, která byla dvakrát delší než Zrcadlový sál ve francouzském Versailles. Adolf Hitler si přál, aby Speer postavil třetí, ještě větší Kancléřství. S jeho výstavbou se však nikdy nezačalo.

Téměř žádná z ostatních plánovaných budov v Berlíně nebyla nikdy postavena. Berlín měl být přestavěný podél hlavní, tři míle dlouhé třídy. Na severním konci Speer plánoval postavit Halu lidu – obrovskou klenutou stavbu, vycházející z baziliky Sv. Petra v Itálii. Kupole budovy měla být neuskutečnitelně veliká, měla být přes sedm set stop ( více než dvě stě metrů ) vysoká a osm set stop ( tři sta metrů ) v průměru, sedmnáctkrát větší než kupole Sv. Petra. Na jižním konci této hlavní třídy měla stát stavba inspirovaná Vítězným obloukem v Paříži, ale opět mnohokrát větší, měla mít skoro čtyři sta stop ( 120 m ) na výšku a Vítězný oblouk se měl vejít do jeho otvoru. Vypuknutí 2. světové války v roce 1939 vedlo k opuštění těchto plánů.

Během své účasti na přestavbě Berlína byl údajně zodpovědný za násilné soudní vystěhování židovských obyvatel z jejich domů s cílem vytvořit prostor pro své velké plány a za přestěhování německých občanů postižených tímto dílem. Byl také uvedený v prezenční listině Poznaňské konference v roce 1943, obviněný Speer později protestoval, že ve skutečnosti ji brzy opustil. Albert Speer měl architektonického soupeře: Hermanna Gieslera, kterého měl Hitler také v oblibě. Měli mezi sebou časté konflikty ohledně architektonických záležitostí a ohledně blízkosti k Hitlerovi. Führer byl vždy velkým fanouškem Speera, z části protože byl sám frustrovaný ve svých uměleckých a architektonických představách. Silná spřízněnost mezi Hitlerem a ambiciózním mladým architektem vznikla na začátku jejich pracovního vztahu. Sloužit jako architekt hlavy německého státu a mít volnou ruku ohledně výdajů představovalo pro Speera ohromnou příležitost. Pro Hitlera se zdál Speer schopný proměnit velkolepé představy do hmotných projektů, které vyjadřovaly, co sám cítil jako principy národního socialismu.

Poté, co se Ministr zbrojení a válečné výroby Frirtz Todt zabil při havárii letadla v roce 1942, určil Adolf Hitler Speera jeho nástupcem na všech postech. Má se za to, že Hitlerova spřízněnost se Speerem a architektova schopnost a vyhýbání se stranickému hašteření jsou faktory, které hrály roli ve Speerově povýšení. Čelíce této nové zodpovědnosti se Speer pokusil německou ekonomiku postavit na válečném základě podobně jako Spojenci, ale shledal, že je mu to neustále ztěžováno politikou strany a nedostatečnou spoluprácí nacistické hierarchie. Přesto ale tím, že pomalu centralizoval téměř celou kontrolu průmyslu a razil si cestu hustou byrokracií, úspěšně znásobil válečnou výrobu čtyřikrát v průběhu následujících dvou a půl let. Vrcholu dosáhla v roce 1944 během největšího spojeneckého strategického bombardování. Další velkou překážkou v jeho cestě byla nacistická politika, která vylučovala ženy z práce v továrnách. To byla opravdová překážka válečné výroby a problém neznámý pro německé nepřátele, kteří všichni využívali ženské pracovní síly. Aby zaplnil tuto mezeru, Speer intenzivně využíval zahraničních dělníků, značnou část na nucených pracích, či vězně z koncentračních táborů.

Albert Speer byl považován za jednoho z nejvíce „racionálních“ členů nacistické hierarchie, na rozdíl od zuřícího Hitlera, groteskního Göringa, fanatického Gobbelse a zvrhlého Himmlera. Speerovo jméno bylo nalezeno na seznamu členů post – hitlerovské vlády představené spiknutím z 20. července 1944, během něhož se spiklenci pokusili zabít Hitlera. Nicméně na seznamu byl u jeho jména otazník a poznámka "možná", která Speerovi pomohla zachránit si život při rozsáhlých čistkách, které následovaly po neúspěchu tohoto plánu. Podle jeho vlastních slov zvažoval zavraždit Hitlera v roce 1945 tím, že vypustí jedovatý plyn do přívodu vzduchu ve Vůdcově bunkru, ale z mnoha důvodů od toho ustoupil. Nestranné svědectví pro toto je ale slabé. Někteří označují odhalení tohoto plánu u Norimberského soudu jako klíčové v boji o jeho popravu, kterou pro něj Sověti usilovali. Hitler stále považoval Speera za důvěryhodného, ačkoliv tato důvěra vyprchávala před koncem války, když se značným riskováním vedl tajnou kampaň, aby zabránil realizaci Hitlerovy politiky spálené země jak na německé půdě, tak na okupovaných územích ( plán Nero ). Speer spolupracoval s generálem Gotthardem Heinricim, jehož vojska bojujíce na východě ustupovala na linii drženou Američany a vzdávala se tam místo, aby dle Hitlerových rozkazů se sebevražedným úsilím odrazila Sověty od Berlína. Speer se dokonce Hitlerovi přiznal krátce před diktátorovou sebevraždou, že neuposlechl a ve skutečnosti aktivně bránil Hitlerovu nařízení „spálené země“. Podle Speerovy autobiografie, navštívil Vůdcův bunkr těsně před koncem a řekl mu, že válka je ztracena a vyjádřil odpor proti systematickému ničení Německa, zatímco ho ujistil o svých sympatiích a důvěře.  V nemilosti byl Speer vyřazen z nové vlády, kterou Adolf Hitler nastínil ve své poslední politické vůli, kde byl nahrazen svým podřízeným, Karlem – Otto Saurem.

Bezprostředně po válce jen málo co naznačovalo, že by mohl být obviněn z válečných zločinů. Speer nechráněný cestoval a otevřeně se týdny podílel na takzvané Flensburgské vládě za přítomnosti spojeneckých úředníků. Na požádání uspořádal sérii hojně navštěvovaných přednášek pro úředníky okupujících spojeneckých mocností na různá témata, včetně chyb udělaných nacistickou vládou v průmyslových a ekonomických otázkách ( ačkoliv nikdy během těchto přednášek nemluvil o otrocké práci ) a účinnosti spojeneckého strategického bombardování. Někteří diváci dokonce očekávali, že Speer by mohl být okupujícími mocnostmi určen, aby pomohl obnovit německé hospodářství. Nicméně, jakékoliv takové spekulace skončily, když byl po jedné z těchto přednášek zatčen a poslán před Norimberský tribunál. Po válce při Norimberském procesu byl Speer jedním z mála vedoucích činitelů, kteří vyjádřili lítost. Tomu ale příliš nepomohlo. Byl odsouzen k 20 rokům vězení ve Špandavské věznici v Západním Berlíně, zejména za využívání otrocké práce vězňů. U soudu obžaloba předložila jako důkaz fotografie Speera navštěvujícího Mauthausen, kde je zcela zřetelně vidět obklopený vězni. Obžaloba tvrdila, že toto dokazuje, že Speer si byl dobře vědom holocaustu. Nicméně Speer se držel toho, že byl pouze na prohlídce koncentračního tábora, což znamená, že mu nebyla ukázána ta nejděsivější stránka účelu tábora.

Podle rozhovorů po jeho uvěznění, stejně jako podle jeho pamětí, si osvojil vůči nacistickým ukrutnostem postoj „nevidět žádné zlo“. Například od jednoho ze svých přátel, Karla Hankeho, se dozvěděl o Osvětimi a velkém množství úmrtí, ke kterým tam dochází. Záměrně se pak vyhýbal návštěvě tohoto tábora a zkoušel získat více informací o tom, co se tam odehrává. Ve své biografii napsal, že se přímo neúčastnil a nevěděl o holocaustu, ačkoliv sám sebe kritizuje za to, že byl slepý k jeho existenci. Určitě si byl vědom přinejmenším drsných podmínek otrocké práce a někteří kritici si myslí, že jeho knihy mírní jeho roli ve zvěrstvech této éry. Nově vydané dokumenty naznačují, že věděl mnohem více o ukrutnostech, než tvrdil, ale důkazy pro to zůstávají velmi slabé. Jeden problém s hodnocením Speerovy spoluviny na holocaustu vyvstává z jeho statutu v poválečném Německu. Stal se symbolem pro lidi, kteří byli zapleteni s nacistickým režimem, nicméně nepodíleli se ( nebo tvrdí, že se nepodíleli ) ani trochu na ukrutnostech. Dokonce dnes, němečtí historici tíhnou k tomu mít na něj pozitivní názor, zatímco neněmečtí historici na něj pohlížejí hůře.

Čas, který strávil ve vězení, pečlivě zdokumentovaný v jeho tajném vězeňském deníku, který byl později vydán jako Špandavské deníky, byl popisován jako sestávající hlavně z otupující a puntičkářsky prosazované denní rutiny, z nepřetržitého triviálního osobního soupeření mezi sedmi vězni, z všudypřítomné a přehnané vězeňské byrokracie a z přecházení mnoha falešných nadějí na předčasné propuštění. Po nějaké době si Speer a většina ostatních vybudovali tajný způsob komunikace s vnějším světem přes soucitný personál vězení. Speer toho maximálně využil, mimo jiné, psaním nesčetných dopisů své rodině ( které byly dle úředního nařízení omezeny na jednu stránku dopisu směrem ven měsíčně ) a dokonce měl peníze ze speciálního bankovního účtu na své utrácení za různými účely.

Speer, jak líčí ve svém deníku, se promyšleně snažil o co možná nejproduktivnější využití času. V průběhu prvních deseti let zaznamenal na papír první verzi své odhalující autobiografie, což byl čin, který považoval za svou povinnost vůči historii a jeho národu, byl jediným přežívajícím členem Hitlerova nejužšího kruhu a měl znalosti a takový stupeň objektivity jako nikdo jiný. Protože ředitelé věznice zakázali psaní pamětí a evidovali každý list papíru předaný vězňům, sepsal mnohé ze svých pamětí tajně na toaletní papír, obaly od tabáku a jiné další materiály, které se mu dostaly do rukou, a poté listy systematicky pašoval ven. Později si Speer oblíbil vězeňskou zahradu, kterou využíval pro potěšení a práci. Doposud byla zahrada rozdělena na malá osobní políčka pro každého vězně s tím, že plodiny ze zahrady byly využívány ve vězeňské kuchyni. Když se začaly předpisy v tomto ohledu uvolňovat, Speerovi bylo povoleno vybudovat ambiciózní zahradu, dokonalou s vlnící se cestičkou, skalkou a širokým výběrem květin. Tato zahrada byla dokonce vtipně soustředěna kolem „severo – jižní osy“, což měl být stěžejní prvek v plánech Speerova a Hitlerova nového Berlína. Poté se začal věnovat „cestě kolem světa“, objednával si zeměpisné a cestopisné knihy z místní knihovny, chodil do kruhu po vězeňské zahradě a představoval si svou cestu. Puntičkářsky počítal každý procestovaný metr, začal v severním Německu, prošel Balkánem, Persií, Indií a Sibiří, pak prošel přes Beringovu úžinu a pokračoval směrem na jih, až skončil ve středním Mexiku. Jeho propuštění z vězení v roce 1966 byla celosvětová mediální událost. Poté upravil a publikoval několik poloautobiografických knih, které začal psát ve vězení. Jeho knihy, zejména Uvnitř Třetí říše a Špandavské deníky, které tajně psal během svého uvěznění, poskytují jedinečný a osobní pohled na osobnosti nacistické éry a jsou vysoko oceňovány historiky. Albert Speer zemřel v Londýně v roce 1981 na krvácení do mozku.

 

 

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt