Takeo Kurita se narodil roku 1889 ve městě Mito v prefektuře Ibarakaki. Patřil ke špičce japonských námořních důstojníků, kteří v loďstvu nastoupili službu po absolvování císařské japonské námořní akademie v době mezi rusko – japonskou válkou a 1. světovou válkou. Podobně jako jeho kolegové, například Jamamoto, Kurita, nebyl přívržencem fanatického uctívání císaře a militaristické víry ve velikost Japonska, která zesílila ve 30. letech. V době napadení Pearl Harboru velel 7. křižníkové divizi. S ní se zúčastnil invaze do Nizozemské východní Indie v prosinci 1941 a tzv. nájezdu do indického oceánu. Byl v bitvě o ostrov Midway, kde přišel o křižník Mikuma.

Za bitvy o Guadalcanal velel svým válečným lodím v noci 13. října 1942 při nejtěžším bombardování Hendersonova letiště. Později stál v čele velkých námořních sil během tažení na Šalamounovy ostrovy a v bitvě ve Filipínském moři. V roce 1943 nastoupil místo admirála Kondó do čela 2. flotily japonského císařského námořnictva. Působení viceadmirála Takea Kurity v této funkci v době bitvy v zálivu Leyte koncem října 1944 představuje vyvrcholení jeho činnosti za 2. světové války. Výsledkem byla tehdy porážka japonského válečného loďstva v operaci Šo – Go, která se měla stát naopak jeho triumfem. Podrobnosti průběhu bitvy v zálivu Leyte, který se stal největším hřbitovem japonských válečných lodí za 2. světové války, byly mnohokrát popsány. Po této bitvě přestalo být japonské válečné loďstvo hrozbou. Kuritův ústup ovšem zachránil obrovskou bitevní loď Jamato před zničením a rovněž mnoho Japonců před smrtí v boji. Na druhou stranu viceadmirál nesplnil svůj úkol napadnout americké výsadkové síly na Leyte.

Bylo pochopitelné, že se Takeo Kurita stal terčem kritiky extremistických militaristických kruhů za to, že nebojoval až do konce a hrozilo mu, že bude napaden fanatiky. Aby jej uchránili od atentátu, byl přeložen do císařské námořní akademie. Po válce se zcela stáhl do soukromí, žil s rodinou své dcery a našel si práci jako písař a masér. Nikdy veřejně nediskutoval o průběhu války a v jediném interview, které poskytl tisku roku 1954, prohlásil, že u Leyte svým rozhodnutím ustoupit udělal chybu. Každoročně dvakrát konal pouť do svatyně Jasukuni, aby se modlil za své padlé druhy. Své skutečné názory na válku prozradil Kurita až ve svých 80 letech. Řekl, že sice připouštěl možnost bojovat do krajnosti, ale jen tehdy, mělo – li to smysl. U Leyte ustoupil se svou flotilou z bitvy proto, že nechtěl zbytečně obětovat životy svých mužů, neboť byl už dávno přesvědčen, že válka je prohraná. V ovzduší vypjatého nacionalismu tehdejšího Japonska, to byl mimořádně riskantní krok, kterým na řadu let ohrozil svou vlastní bezpečnost.