Kantaro Suzuki se narodil v Kuze v roce 1868. Byl znám jako antimilitarista a jako symbolická mírová postava stál od dubna 1945 do konce války v čele japonského kabinetu usilujícího o uzavření míru. Suzuki byl veteránem války v Koreji z 90. let 19. století a rusko – japonské války a v roce 1927 dosáhl již důchodového věku. Vzhledem k tomu, že to byl voják a zároveň nebyl spojen s armádní ani námořní klikou, stal se ve své době osobností, která ztělesňovala kýžený kompromis. V roce 1929 byl jmenován nejvyšším komořím a ocitl se tak v blízkosti císaře, kromě toho se stal také členem nejvyšší válečné rady. V únoru 1936 byl jedním z prvních cílů pučistů a jen o vlásek unikl smrti.

Po Tódžóvě pádu se Suzuki v srpnu 1944 stal předsedou státní rady. Tato funkce představovala první krok jeho návratu do veřejného života. Když 5. dubna 1945 padla po americké invazi na Okinawu Koisova vláda, stal se Suzuki ministerským předsedou. Ačkoli byl všeobecně oblíben, oddán myšlence míru a přesvědčen, že Japonsko válku prohrálo, byl příliš starý, než aby se mohl stát energickou vůdčí osobností. Navíc se podílel na nesmírně delikátních jednáních, která mohla vést ke zničení Japonska nebo vyvolat vzpouru vojenských kruhů, které byly odhodlány bojovat do posledního muže.

Suzuki se dopustil dvou velkých chyb. Jednou bylo, že se pokusil vyjednávat prostřednictvím Stalina. Druhé se dopustil, když na Postupimskou dohodu odeslal nesmírně dvojsmyslnou odpověď, která vyvolávala dojem, že se jí Japonci nehodlají vážně zabývat. To však nebyla pravda. Dne 14. srpna 1945 dostal Suzuki souhlas, aby podnikl revoluční krok a požádal císaře Hirohita, aby v otázce války a míru rozhodl. Na svůj úřad rezignoval téhož dne, kdy byla potvrzena kapitulace. Kantaro Suzuki zemřel v roce 1948 v Nodě.