Příběh Isoroku Jamamota, patrně největšího japonského námořního stratéga 2. světové války, přesahuje v několika směrech suchou objektivitu, kterou se na této stránce vyznačují stručná vylíčení úlohy ostatních vojevůdců. Máme před sebou svým způsobem tragický příběh muže, který poznal Západ a stal se jeho obdivovatelem, muže, jemuž přísné tradice japonských samurajů nevzaly schopnost vidět reálné možnosti, jimiž císařské Japonsko vládlo, muže, jenž plnil svou povinnost vůči vlasti a císaři tak nejlépe, jak mu to jeho síly dovolovaly. Vešel do věčnosti jako bojovník za císaře a vlast.

Admirál Isoroku Jamamoto, absolvent Císařské japonské námořní akademie a později student Koleje válečného námořnictva Spojených států a Hardvardovy univerzity se narodil roku 1884 v Nagaoce, prefektura Niigata. Pocházel z rodiny samurajů a byl od malička vychováván v duchu samurajských tradic. Svou kariéru námořního důstojníka zahájil už v roce 1904 a ve slavné bitvě rusko – japonské války u Cušimy byl raněn a přišel o dva prsty na levé ruce. Ve 30. letech, kdy extremistické militaristické kruhy Japonska prosadily expanzivní politiku v Číně, byl Jamamoto jejím odpůrcem a to jak v roce 1931 při invazi do Mandžuska, tak v roce 1937 při zahájení války s Čínou a rovněž nesouhlasil s uzavřením paktu s nacistickým Německem a fašistickou Itálií v roce 1940. Tyto jeho postoje se staly důvodem, proč ho nenáviděli mladší armádní a námořní důstojníci, kteří prosazovali válku. Jamamoto přesto upozorňoval na nebezpečí, které plynulo z neuváženého válečného dobrodružství, ale musel se smířit s realitou bezprostředně hrozící války.

Jamamoto je pokládán za jednoho z nejvýznamnějších velitelů Císařského japonského válečného námořnictva, do jehož organizace, výzbroje i strategie a taktiky vnesl významné změny a to i přesto, že zavinil také několik jeho rozhodujících porážek. Jeho znalost Spojených států a jejich obrovské průmyslové kapacity oproti Japonsku ho vedla k obrovským obavám z déletrvajícího válečného konfliktu. Jamamoto patřil k prozíravým námořním velitelům, jedním z mála, kteří včas pochopili, že ve válce se Spojenými státy budou hrát rozhodující úlohu letadlové lodě a námořní letectvo. Byl to vynalézavý a statečný velitel a jeho plán překvapivého útoku na Pearl Harbor byl patrně jediný krok, jímž by bylo za určitých okolností přimět Spojené státy k vyjednávání. Postup japonské vlády v předvečer vypuknutí války však vedl k pravému opaku.

Jamamoto byl jedním z těch vrcholných velitelů 2. světové války, u nichž lze jen těžko najít mimořádný specifický okamžik, kterým se do její historie zapsali. Od napadení Pearl Harboru v prosinci 1941 až do historické bitvy o Guadalcanal sehrával soustavně vedoucí úlohu. A potom přišel osudný den 14. dubna 1943. Rozvědka amerického válečného loďstva zachytila a dešifrovala zprávu obsahující podrobnosti jeho inspekční cesty v jižním Tichomoří. Jamamoto měl ráno 18. dubna letět z Rabaulu na ostrov ležící na Šalamounových ostrovech u ostrova Bougainville. Rozhodnutí o napadení Jamamatova letounu vydal přímo prezident F. D. Roosevelt. Admirál Nimitz po poradě s admirálem Halseyem Jr., velitelem v jižním Tichomoří, schválil 17. dubna akci zachytit letadlo na jeho cestě a sestřelit ho. Provedením operace byla pověřena eskadra letadel P – 38 Lighting. Osmnáct jejích pilotů bylo pouze informováno, že mají zlikvidovat významného vysokého důstojníka, aniž by jim bylo sděleno jeho jméno.

Přestože místní velitelé admirála varovali před nebezpečím léčky a doporučili mu let zrušit, odstartovaly dva letouny Micubiši G4M ráno z Rabaulu na cestu dlouhou přes 500 km. Krátce na to vzlétlo 18 amerických letounů P – 38 z Guadalcanalu. Šestnáct z nich dorazilo za absolutního rádiového mlčení na místo kontaktu v 9:34 tokijského času, kde zahájilo letecký souboj se šesti doprovodnými japonskými stíhačkami A6M Zero. Nadporučík Rex T. Barber zaútočil na první z obou japonských dopravních letadel, což jak se později ukázalo, bylo zrovna to Jamamotovo. Zahájil palbu z kanonů, dokud nezačal z levého motoru vycházet kouř. Pak přešel k útoku na druhé letadlo, zatímco Jamamotův letoun se zřítil do džungle. Místo havárie a admirálova mrtvola byly nalezeny druhý den japonskou hlídkou severně od bývalého australského strážného stanoviště Buin. Pitva ukázala, že Jamamoto byl zasažen dvěma náboji.

Sestřelení admirálova letadla bylo nejdelší stíhačkovou zachycovací operací 2. světové války. Zatímco ve Spojených státech přispěla ke zvýšení morálky, v Japonsku, jež bylo o Jamamotově smrti informováno až 21. května 1943, vyvolalo silný psychický otřes. Popel admirálova těla, jež bylo spáleno v Buinu, byl dopraven do Tokia na Jamamotově poslední vlajkové lodi Musaši. Dne 3. června se konal jeho státní pohřeb, kdy mu byla posmrtně udělena hodnost admirála loďstva a Řád Chryzantémy 1. třídy. Byl rovněž jako jediný cizinec vyznamenán německým Rytířským křížem Železného kříže s dubovými ratolestmi a meči.

Jamamoto byl v duchu samurajských tradic svého rodu ochoten položit život za císaře a to se mu také splnilo. Byl rovněž milovníkem hazardních her a často žertoval, že se přestěhuje do Monaka a otevře si tam casino. Jamamotova manželka Reiko, se kterou měl dva syny a dvě dcery v roce 1954 prozradila, že v posledních letech svého života měl bližší vztah ke gejše Kawai Čijoko než k ní. Jeho přátelé to patrně věděli a zařídili, aby pohřební průvod prošel kolem domu, kde Kawai bydlela.