Celým jménem Charles André Joseph Marie de Gaulle. Narodil se 22. listopadu 1890 v Lille ve Francii. De Gaulle byl druhým synem římskokatolického vlastence, byl z vyšší měšťanské rodiny. Z jejich rodu pocházelo mnoho historiků a spisovatelů. Ale už v mládí se u de Gaulla projevil vášnivý zájem o armádní záležitosti. Byl vycvičen ve vojenské akademii Saint – Cyr v roce 1913. Stal se poručíkem pěšího pluku, kterému velel plukovník Philipe Pétain. V 1. světové válce bojoval ve Verdunu, byl třikrát zraněn a dva roky a osm měsíců byl válečným zajatcem.

 V letech 1927 – 1929 sloužil jako major armády v Porýní, kde viděl potenciální nebezpečí německého útoku a zároveň nepřipravenost francouzské obrany. Zastával názor na malou profesionální armádu, vysoce mechanizovanou a pohyblivou, která by byla schopna chránit Francii proti německému útoku. Ještě v lednu 1940 vydal prohlášení, ve kterém se pokoušel získat politiky pro svoje myšlenky. Od roku 1940 byl státním sekretářem pro válku. Odmítal kapitulaci Francie. Po zvolení Winstona Churchilla předsedou britské vlády odešel do Londýna a prosazoval spojenectví s Velkou Británií proti Německu. V roce 1940 založil v Londýně Francouzský výbor národního osvobození a stal se symbolem francouzského protiněmeckého odporu. Ještě před uzavřením příměří 22. června 1940 vyzval 18. června de Gaulle všechny Francouze k pokračování v boji proti Němcům.

 Učinil tak ve svém slavném rozhlasovém projevu z Londýna. De Gaullova výzva představovala reakci na vytvoření nové vlády maršála Philippa Pétaina, jež ještě v noci 16. června nabídla Němcům prostřednictvím Madridu jednání o příměří. De Gaulle proto 17. června opustil Francii a z Londýna organizoval francouzský odboj. De Gaulle založil v Londýně Francouzský výbor národního osvobození a vyzval Francouze k boji na straně Britů, spoléhaje na materiální podporu USA. De Gaullova výzva se zpočátku setkala jen s malým ohlasem. Od roku 1943 byl předsedou francouzské exilové vlády. V letech 1944 – 1946 byl předsedou ( prozatímní ) vlády. Pro neshody s předáky nových politických stran a pro odmítání jeho návrhů ústavy roku 1946 odstoupil. Národní shromáždění odmítlo přiznat prezidentovi republiky dalekosáhlé pravomoci,které de Gaulle požadoval.V letech 1947 – 1953 byl zakladatelem a předsedou Hnutí francouzského lidu. Do politiky se vrátil v roce 1958.

Důvodem byla alžírská krize, která hrozila přerůst v občanskou válku. De Gaulle nevystupoval veřejně už od roku 1955. Žil v ústraní v Colombey-les-Deus-Églises a psal paměti. Jeho návrat k moci přijala francouzská veřejnosti rozpačitě. Národní shromáždění však jmenování generála Charlese de Gaulla potvrdilo a schválilo změnu francouzské ústavy, jež podstatným způsobem rozšiřovala pravomoci ministerského předsedy. De Gaulle byl přesvědčen, že pouze jeho osobní moc může Francii zachránit. V letech 1958 – 1959 byl předsedou vlády.  V letech 1959 – 1969 byl prezidentem páté francouzské republiky.

De Gaulle ukončil válku v Alžírsku. Za 2.světové války bylo Alžírsko místem bojů. Po vylodění amerických vojsk zde generál de Gaulle 3. června 1943 vytvořil Francouzský výbor národního osvobození. Alžírská demokratická lidová republika se osvobodila z francouzské nadvlády 3 .července 1962, kdy francouzský prezident Charles de Gaulle uznal nezávislost země. V roce 1962 poskytl francouzským koloniím nezávislost. V roce 1963 položil s Konrádem Adenauerem základy francouzsko – německého sblížení – Elysejská smlouva. Smlouvou, v níž se počítalo s pravidelnými setkáními šéfů obou vlád, byly nově uspořádány vztahy smluvních států. Spolková republika a Francie hodlaly v budoucnu společně posuzovat všechna důležitá rozhodnutí v otázkách zahraniční politiky. Šéfové vlád a příslušní ministři se měli setkávat každých šest, popřípadě tři měsíce, aby se poradili o věcech týkajících se zahraniční politiky, obrany a výchovy. Současně budoval de Gaulle Francii jako velmoc se silnou armádou a s nezávislou zahraniční politikou, zahájil francouzský atomový program a vystoupil z vojenské složky NATO. Vystoupením z vojenského svazku NATO se pokusil prosadit své plány na obnovení velmocenského postavení Francie.

Francouzské ozbrojené síly se staly samostatnými a nebyly nadále podřízeny vrchnímu velení NATO. K posílení své vojenské síly začala Francie již roku 1960 s vývojem vlastní atomové zbraně. Cílem de Gaulla bylo maximálně posílit postavení Francie a činit ji nezávislou na velmocích. K oslabení vlivu USA zahájil de Gaulle od poloviny 60. let sbližování se státy východního bloku. Prosazoval Evropu národních států s hegemonií Francie proti myšlence atlantické jednoty, postavil myšlenku jednoty evropské v zájmu posílení svého mezinárodního postavení a uplatňoval takzvanou reálnou politiku i vůči tehdy socialistickým zemím. Ve vnitřní politice mu nová ústava, která byla napsaná 21. prosince 1958 umožnila oslabit pozici parlamentu a nastolit takzvaný prezidentský systém, ale i zvýšit hospodářský rozmach a sociální stabilitu státu. V roce 1969 po studentských bouřích a vlně stávek odstoupil.

Francouzský politik a generál Charles de Gaulle, který zemřel ve věku 79 let, vládl jako prezident páté republiky velmi autoritativně, jeho zahraničně politický cíl spočíval v obnově velmocenského postavení Francie, proto se mimo jiné distancoval od USA a vybudoval vlastní nukleární zbraň. Přes odpor armády a pravice se mu podařilo ukončit alžírskou válku. Několikrát byl na něho spáchán pokus o atentát.