Ludvík Svoboda, generál - druhá světová válka | druhasvetova.com

 

Generál Ludvík Svoboda 25. 11. 1895 – 20. 9. 1979

Ludvík Svoboda se narodil roku 1895 v Hroznatíně, okres Třebíč. Za 1. světové války mladý Ludvík Svoboda dezertoval na východní frontě z Rakousko – uherské armády a stal se příslušníkem československých legií. Po válce vstoupil do československé armády. V době mnichovské krize velel praporu. Když byly Čechy a Morava v březnu 1939 okupovány, Svoboda, tehdy podplukovník, odešel spolu s generálem Lvem Prchalou ilegálně do Polska, kde společně zorganizovali československou legii z uprchlíků. Tato legie se zúčastnila v září 1939 bojů proti Němcům u Modlina a Varšavy a potom ustoupila na jihovýchod. Dne 17. září se ocitla v obklíčení sovětskými tankovými jednotkami. Prchala tehdy opustil své vojáky a už se k nim nikdy nevrátil.

Svoboda tehdy převzal vedení Čechoslováků internovaných Sověty. Od počátku pobytu v SSSR se mu dařilo navázat osobní kontakty s vysokými sovětskými představiteli. Sověti pak zacházeli s Čechoslováky pod Svobodovým velením mnohem slušněji než  s internovanými polskými důstojníky. K celkové změně chování sovětských úřadů  k Čechoslovákům  došlo až po napadení SSSR nacisty a podpisu sovětsko – československé dohody o vytvoření československého vojska na sovětském území. Do Moskvy přijela čs. vojenská mise vedená generálem Helidorem Píkou a vyjednala osvobození čs. občanů z internace. Dne 8. prosince určily sovětské úřady město Buzuluk jako výcvikové středisko 1. nezávislého československého praporu. Původně bylo určeno pro polské vojáky pod vedením generála Anderse, ale ti odešli do Íránů a Čechoslováci byli původně vybaveni jejich uniformami britského střihu.

Svoboda měl od začátku budování čs. vojska v SSSR  podporu vedení Komunistické strany, jejíž představitelé žili v exilu v Moskvě, i sovětských vedoucích orgánů, zatímco vojenská mise londýnské československé exilové vlády z tohoto důvodu neměla plnou důvěru. Prezident Beneš se tudíž při jmenování velitele 1. nezávislého čs.  praporu pokusil udělat kompromis, velitelem jmenoval generála Kratochvíla a Svobodu jeho zástupcem. To však patrně způsobilo trvalé Svobodovo odcizení vůči londýnské vládě a jeho postupný příklon k vedení KSČ.

Od svého prvního nasazení na frontě na jaře 1943, kde se 2. dubna českoslovenští vojáci pod jeho vedením vyznamenali v bitvě u Sokolova nedaleko Charkova, nastoupil Svoboda svou těžkou cestu zpět do vlasti. Československý vojenský útvar  v SSSR byl zařazen v rámci 1. ukrajinského frontu a tudíž byl podřízeným maršála Koněva. Významným zastavením  na této cestě byla především jejich účast na osvobození hlavního města Ukrajiny Kyjeva 5. – 6. listopadu 1943, kdy se znovu projevili, vzorným způsobem. Po Kyjevě byl statut jednotky zvýšen, z brigády se stal 1. československý armádní sbor a Svoboda byl povýšen na generála. Postupem času čs. útvar  početně rostl a průběžně se měnila jeho národnostní struktura. V roce 1943 nejprve značně vzrostl počet Slováků, dezertérů ze slovenského kontingentu vyslaného na východní frontu a dále zejména Rusínů osvobozených díky intervencím čs. vojenské mise z táborů nucených prací, kam byli odsuzováni za ilegální přechod sovětských hranic. Například 1. čs. armádní sbor byl v určitý moment až ze 60% tvořen Rusíny. Svoboda také přes kritiku ze strany čs. vojenské mise, naverboval volyňské Čechy.

Druhým momentem, který je nutno z anabáze Ludvíka Svobody z Buzuluku do vlasti zmínit, je bitva v Dukelském průsmyku v září – říjnu 1944. Souvisela se snahou Rudé armády proniknout na Slovensko, aby tam pomohla Slovenskému národnímu povstání. Změnila se bohužel, nikoli vinou Rudé armády, v jejímž rámci 1. československý armádní sbor bojoval, v jednu z nejtěžších zkoušek, jaké generál Svoboda a jeho vojáci museli čelit.

Po osvobození Československa se Ludvík Svoboda stal ministrem národní obrany v první poválečné domácí vládě a tuto funkci zastával postupně i v dalších vládách až do komunistického převratu v únoru 1948. V kritických únorových dnech zůstal věrný svému celoživotnímu kladnému vztahu k Sovětskému svazu a jeho expozituře v Československu, Komunistické straně, nevyužil svého mocenského postavení v čele armády ani své prestiže vlastence získané v boji za osvobození Československa a zajistil neutralitu armády při této zásadní mocenské změně. Sice ho to neuchránilo od pronásledování režimem po roce 1950, kdy byl dokonce  zatčen, ale díky sovětským osobním přátelům se po Stalinově smrti vrátil na pár let do marginálních funkcí v armádě, než roku 1959 odešel do výslužby.

Když se na jaře roku  1968 ocitl již starý generál ( bylo mu něco přes 72 let ) jako symbol národního vzdoru ve funkci prezidenta republiky, začalo další náročné období jeho života. Zda Ludvík Svoboda splnil či nesplnil očekávání, které do něho Češi a Slováci tehdy vkládali, je obtížné přesně určit. Nesporné je, že když nastala tzv.  normalizace, zůstal v čele státu až do roku 1975 a propůjčil režimu vnucenému Moskvou alespoň zdání legimity. Ponechat vojáky v kritických momentech v kasárnách se stalo v této zemi zvykem. Třikrát to v minulém století přivedlo národ téměř ke katastrofě, při nejmenším mravní. Po čtvrté to naopak přispělo k definitivnímu vítězství demokracie. To však již byl Ludvík Svoboda deset let po smrti.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt