Emil Hácha se narodil 17. července 1872 v Trhových Svinech. V roce 1895 promoval na právnické fakultě pražské univerzity a poté působil jako úředník zemského výboru Království českého a rada Nejvyššího správního soudního dvora ve Vídni. V průběhu 1. světové války spolupracoval Hácha s Mafií ( česká protirakouská odbojová organizace ve které působili i Edvard Beneš a Masaryk ). Po válce byl Emil Hácha jmenován členem a po roce 1925 prezidentem Nejvyššího správního soudu. Zde vydržel až do roku 1938.

V letech po1. světové válce byl Hácha činný jako vědecký pracovník a byl odborníkem na anglosaské právo a také znalcem anglické literatury. Před Mnichovem působil Hácha po několik let jako člen legislativní rady, poradního orgánu vlády. V roce 1938 Háchovi zemřela žena a rozvedla se mu dcera, tím pro něj začaly truchlivé časy, které trvaly až do jeho smrti. Dne 30. listopadu roku 1938 byl dr. Emil Hácha, po abdikaci  Edvarda Beneše a přijetí ústavního zákona o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi zvolen prezidentem státu, který se přejmenoval na Česko – Slovensko. Hácha byl tehdy uznávanou nezávislou osobností a k jeho zvolení mu gratuloval i Edvard Beneš. Dne 14. března roku 1939 odjel Emil Hácha do Berlína na jednání s Adolfem Hitlerem. V ten samý den byla v Bratislavě vyhlášena slovenská nezávislost a do čela Slovenského štátu se postavil Josef Tiso. Adolf Hitler na Háchu vyvinul velmi silný nátlak a při jednání v noci ze 14. na 15. března 1939 svěřil Emil Hácha Čechy a Moravu do „ochrany Říše“. Dne16. března vyhlásil německý Führer v Praze Protektorát Čechy a Morava a Hácha se stal jeho prezidentem. Ihned nato následovala okupace zbylých českých zemí německými vojsky.

Hácha nesouhlasil s okupací, ale nemohl s ní příliš dělat. Prosazoval cestu pasivního odporu. V této době Hácha spolupracoval s Aloisem Eliášem ( premiérem protektorátní vlády ) a v říjnu 1939 odmítl složit slib věrnosti Hitlerovi. Podával protesty proti germanizaci, žádal o propuštění zatčených vlastenců včetně vysokoškolských studentů. Po celou tu dobu udržoval spojení s exilovou vládou pod vedením Edvarda Beneše a spolupracoval s ní. Po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy jako zastupujícího říšského protektora se ale situace změnila. Heydrich se snažil Háchu zlomit a rozpoutal v zemi teror. V rámci stanného práva bylo zlikvidováno několik Heydrichových odpůrců včetně Eliáše ( tehdejšího premiéra a Háchova spojence ). V roce 1942 byl spáchán na Heydricha atentát a po jeho pohřbu 9. června roku 1942 Emil Hácha znovu jednal s Adolfem Hitlerem. Ten byl nepříčetný a přímo hrozil likvidací a vystěhováním zbytku českého národa ještě za války. Ihned poté přišla doba heydrichiády a vyhlazení Lidic a Ležáků. Masové vraždy Háchu zlomily, navíc se u něj rychle rozvíjela těžká arterioskleróza.

Po válce prohlásil Národní soud, soudící kolaboranty, že od ledna 1943 nebyl dr. Emil Hácha fakticky zodpovědný za své činy. V posledních měsících války byl Hácha nemocný, osamělý a duševně zlomený člověk. Nedůvěřovali mu Němci, domácí kolaboranti ani představitelé odboje. Háchovo jméno se stalo synonymem pro kolaboraci. Po válce 13. května 1945 byl Hácha zatčen na zámku v Lánech, o pár dní později 27. června zemřel v Pankrácké věznici. Háchův pohřeb se konal za přísných bezpečnostních opatření na vinohradském hřbitově o tři dny později. Z příkazu ministra vnitra nesmělo být Háchovo jméno vyryto na jeho náhrobním kameni.