Maginotova linie 1928-1945 – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

Maginotova linie 1928 – 1945

Úvod

Maginotova linie, jak je nazýváno nejrozsáhlejší liniové opevnění, které Francie vybudovala ve 30. letech 20. století kvůli obraně svých hranic s Německem a Itálií, dodnes zůstává pravděpodobně tím nejdiskutovanějším souborem pevnostních objektů, jaký kdy byl postaven. Obvykle je dáván za příklad francouzského selhání a katastrofy, za příklad zbytečného plýtvání penězi i lidskou silou a je pomníkem pošetilosti statické obrany.

Někteří lidé naopak tvrdí, že Maginotova linie splnila přesně tu úlohu, pro kterou byla postavena. Bezesporu se však jednalo o technický zázrak, o zdaleka nejpromyšlenější a nejsložitější soubor opevnění, jaký byl až do té doby vybudován. Tenká, ale impozantní bariéra Maginotovy linie měla chránit francouzské hranice před útokem z Německa a z Itálie. Sestávala z vysoce odolných, vzájemně se podporujících pevnostních objektů ze železobetonu a oceli, zapuštěných hluboko do země, které dokázaly odolat palbě i těch nejtěžších děl. Navíc poskytovaly bezpečný úkryt před útokem jedovatým plynem a byly schopné samostatně operovat po dobu jednoho měsíce i déle. Nakonec však drtivé porážce Francie v roce 1940 zabránit nedokázaly a tato samotná skutečnost dnes vypovídá o Maginotově linii více než kdykoli předtím.

( Výsuvná otočná pancéřová věž se dvěma 75 mm kanony )

Plánování a budování linie

Počátkem 20. století se skutečně prosadila obranná strategie a Francouzi začali zkoumat, jak své hranice co nejlépe ochránit. Na severovýchodě chránila hranice po staletí stálá opevnění, avšak vzhledem k tomu, že znovuzískaná území Alsaska a Lotrinska na východě byla v letech 1870 – 1918 součástí Německa, současné hranice s Německem žádné moderní opevnění nechránilo.

Bylo proto zřejmé, že je třeba vypracovat nějaký obecný plán. Nakonec bylo schváleno, že opevnění by mělo splňovat tyto požadavky:

1)      Zabránit tomu, aby se jakákoliv válka v budoucnu přesunula na francouzskou půdu a zejména chránit před útokem zranitelné klíčové průmyslové oblasti.

2)      Vyrovnat početní převahu německé armády.

3)      Poskytnou štít, za kterým by se mohla francouzská armáda mobilizovat.

První oficiální návrh předložila v květnu 1920 skupina vedená maršálem Joffrem, vítězem v bitvě na Marně. Obsahoval sérii opevněných zón, protínajících Francii od průlivu La Manche na severu až k Alpám na jihu, za nimiž by se armáda mohla zmobilizovat a hledat vhodnou příležitost k protiútoku. V roce 1921 vystoupil proti Joffreho projektu generální inspektor armády maršál Pétain s návrhem, který se měl stát základem francouzské strategické doktríny na příštích 20 let. Jednalo se o přípravu bitevního pole již v době míru, čímž myslel souvislou linii stálého opevnění, podobnou zákopovým liniím z 1. světové války, která měla kopírovat tok Rýna a odtud vést podél severní francouzské hranice do blízkosti Thionville na řece Mosele. Maršál Pétain byl skálopevně přesvědčen, že pohoří Ardeny, rozkládající se západně od Thionville na území Lucemburska a východní Belgie, představuje samo o sobě natolik významnou a snadno bránitelnou překážku, že Němci na útok přes ně vůbec nepomyslí.

( Jeden ze zachovalých srubů Maginotovy linie )

Zastával také názor, že dále na západ ležící hranice s Belgií je možné bránit pouze z Belgie, v čemž měl nejspíš pravdu, protože západně od Arden belgicko – francouzská hranice probíhá většinou nízko položenou otevřenou krajinou bez přírodních překážek. Navíc se na tomto místě v okolí města Lille rozprostírala obrovská a důležitá průmyslová oblast. Vybudování účinné pevnostní linie napříč tímto územím by bylo nepředstavitelně nákladné a Belgie byla koneckonců v této době smluvním spojencem Francie, takže nejlogičtější obrannou strategií byla spojená obrana belgické pevnostní linie podél řeky Maasy ve východní Belgii francouzskými a belgickými vojsky.

Diskuze o tom, jak nejlépe uvést Pétainovu strategii v život, pokračovaly po celou první polovinu dvacátých let 20. století. V roce 1927 bylo konečně dosaženo všeobecné shody s tím, že francouzské hranice s Německem a s potencionálně nepřátelskou Itálií by měly být chráněny více či méně souvislou linií opevnění. Byla ustanovena Komise pro organizaci opevněných oblastí, která měla stanovit základní osnovu požadovaných prací a dohlížet na jejich výstavbu. Komise, které předsedal generální ženijní inspektor generál Belhague, byla všeobecně označována zkratkou názvu jako CORF. Poté, co bylo zajištěno počáteční financování, přikročilo se v roce 1928 k zahájení pevnostní výstavby v Alpách, následované v roce 1929 zahájením předběžných prací v severovýchodní Francii.

( Ministr André Maginot )

A právě v tuto dobu vstupuje na scénu André Maginot. Tento hrdina z 1. světové války si ve dvacátých letech 20. století získal nesmírnou popularitu jako ministr důchodového zabezpečení, neboť ze své pozice dokázal zajistit důchody válečným veteránům a odškodnění pro oběti války. V roce 1929 se stal ministrem války a okamžitě po nástupu do funkce napřel veškeré své obdivuhodné schopnosti do projektu budování opevnění a především na získávání dostatečných finančních prostředků na jeho dokončení. V tomto svém úsilí byl nakonec úspěšný, protože pravici získal argumenty o vlastenectví a levici zase tím, že díky projektu získá v období hluboké ekonomické krize práci spousta lidí. Byl natolik úspěšný, že v roce 1935, tedy několik let po jeho smrti, začal tisk rozestavěné opevnění označovat jako Maginotovu linii a v srpnu téhož roku byl tento název zaveden i oficiálně.

Výstavba

Skutečná výstavba opevnění, na níž se podílelo velké množství civilních stavebních firem, které uzavíraly smlouvy přímo s francouzskou vládou, započala v roce 1930. Šlo o ohromný projekt, zahrnující 100 km podzemních prostor, 12 milionů krychlových metrů vykopané zeminy, 1,5 milionu krychlových metrů betonu, 150 000 tun oceli a 450 km silnic a železničních tratí. Práce pokračovaly celou první polovinu 30. let a v roce 1935 byly z větší části hotové, s výjimkou některých drobných rozšíření původního projektu, vypracovaných v roce 1934. Jako u většiny vládních zakázek, i tady byly náklady překročeny a během celého díla docházelo ke konstrukčním úpravám. Bohužel, vynechána byla i některá zařízení, včetně celé druhé stavební fáze, která měla opevnění postavené během první etapy výrazně posílit. Konečné náklady ve výši 5 miliard franků však téměř dvojnásobně překročily původní rozpočet z roku 1929. CORF byla sice oficiálně rozpuštěna k 31. prosinci 1935, nicméně Francie pokračovala ve výstavbě pohraničních opevnění i dále až do vpádu německých vojsk v roce 1940, ale žádné z těchto novějších opevnění se nemohlo měřit svou kvalitou a parametry s těmi, které byly postaveny v rámci původního stavebního programu Maginotovy linie zajišťovaného CORF.

( Následky bojů )

Struktura Maginotovy linie

Cílem schváleného plánu realizovaného pod dohledem CORF byla ochrana nejzranitelnějších pohraničních oblastí mělkým, avšak odolným pásmem pevnostních objektů, které měly být podporovány místními zálohami pevnostních pěších a dělostřeleckých jednotek, operujících mimo vlastní fortifikace. Podél severních francouzských hranic měla být vybudována opevněná linie sahající od města Longuyon, které leží přibližně 50 km severozápadně od Met, až k řece Rýn a poté jejím údolím ke švýcarské hranici. V hornaté severní části hranic s Itálií měly být opevněními chráněny pouze nejdůležitější průsmyky, zatímco jižněji, kde již terén nebyl tak náročný, měla být zbudována téměř souvislá linie opevnění. Pevnostní objekty měly být vytvořeny ze standardních modulů, které se daly podle potřeby upravit a kombinovat do podoby individuálních konkrétních srubů a ty pak bylo možné dále kombinovat do obranných linií a pozic.

Severovýchodní Francie

Podél německo – francouzské hranice se střídají úseky jemně zvlněné krajiny až k pořádným kopcům, obecně je však tento terén průchodný pro pěchotu v celé jeho délce. Vzhledem k tomu, že útok mohl začít prakticky na jakémkoliv místě, byla zde po většině trasy vybudována souvislá obranná linie. A právě tato severovýchodní fronta celého opevňovacího programu je považována za pravou Maginotovu linii.

( Posádka jedné z mnoha pevností Maginotovy linie )

Obranná zařízení v tomto prostoru sestávala téměř z nepřerušené linie protitankových překážek a protipěchotních překážek z ostnatého drátu, flankovaných odolnými, navzájem se podporujícími železobetonovými pevnostními objekty, tzv. mezilehlými pěchotními sruby, které byly vyzbrojeny kulomety a protitankovými kanony. Vzdálenosti mezi sruby kolísaly v závislosti na terénu od několika set metrů až po kilometr a více. Jejich linie byla v nepravidelných odstupech zesílena silnějšími obrannými body, podzemními tvrzemi, které Maginotovu linii tolik proslavily a ve kterých bylo osazeno veškeré pevnostní dělostřelectvo. Stejně jako pěchotní sruby, také tyto tvrze se vzájemně podporovaly svými palbami.

Pevnostní linie zhruba kopírovala severní francouzskou hranici od místa poblíž Longuyonu až k řece Rýn. Po obou stranách řeky Sáry jižně od Sárska, což je průmyslová oblast v okolí města Saarbrücken, byla v linii opevnění ponechána mezera široká téměř 40 km. Tato mezera, nazývána Sárská, byla vytvořena z několika důvodů. Jednak je tato oblast nízko položená, s vysokou hladinou podzemní vody, kvůli čemuž byla zcela nevhodná pro stavbu tvrzí. Za další Francie okupovala Sársko po 1. světové válce na základě ustanovení Versailleské smlouvy a nehodlala na tom nic měnit minimálně až do rozhodnutí referenda, které se mělo konat v roce 1935. A konečně bylo Sársko jedinou německou průmyslovou oblastí ležící poblíž francouzské hranice, takže pokud by se jeho obyvatelé chtěli vrátit zpět do náruče Německa a pokud by mezi Francií a Německem někdy vypuklo nepřátelství, stala by se Sárská mezera vhodným místem pro shromáždění francouzských vojsk pro možnou ofenzívu do Německa.

Opevnění byla organizována ve dvou opevněných oblastech, z nich Métská opevněná oblast pokrývala prostor od Longuyonu k Sárské mezeře a Lauterská opevněná oblast pokrývala prostor od Sárské mezery k Rýnu. Každá z nich pak byla rozdělena do menších pevnostních sektorů a podsektorů. Linie probíhala ve vzdálenosti 5 – 10 km od hranic. Tato vzdálenost umožňovala přesné zaměření pravděpodobných dělostřeleckých cílů ještě před vypuknutím nepřátelství a posádkám opevnění poskytovala dostatek času pro uvedení jejich objektů do plné bojové pohotovosti, zejména v případě málo předpokládaného překvapivého nepřátelského útoku. Všude tam, kde to bylo možné, sledovaly pevnostní linie nevysoké hřebeny. Mezilehlé pěchotní sruby byly umístěny v polohách, umožňujících optimální výstřelné i pozorovací pole. Tvrze bývaly často umístěny na vrcholcích kopců.

 

Mezilehlé pěchotní sruby

Mezilehlé pěchotní sruby byly založeny na sérii typových plánů, upravovaných podle místní situace. Tyto železobetonové stavby mívaly obvykle dvě podlaží, horní a spodní patro a jejich stěny byly přibližně 15 – 20 metrů dlouhé. Každý z nich měl posádku skládající se z velitele v důstojnické hodnosti, nejčastěji poručíka a až 30 mužů.

Sruby byly rozděleny na jednostranné a oboustranné v závislosti na počtu střeleckých místností ( jedné nebo dvou ). Ty se nacházely v horním patře a byly orientovány tak, aby svými palbami pokrývaly protitankové překážky táhnoucí se od jejich boků k sousedním objektům, nikoli tedy čelním směrem proti útočím nepřátelským jednotkám. Střeleckou orientací srubů na flankovací palby se minimalizovalo nebezpečí zasažení jejich střílen přímou nepřátelskou palbou a obráncům to naopak umožňovalo zasáhnout nepřítele na místě, kde byl nejzranitelnější, tedy z boku. U oboustranných srubů byly střelecké místnosti vůči sobě orientovány tak, aby umožňovaly palbu opačnými směry. Tam, kde terén nedovolil vybudování oboustranných srubů, byly postaveny dva jednostranné sruby. Každý z nich umožňoval palbu na opačnou stranu, čímž bylo dosaženo stejného účinku. Příležitostně bývaly tyto párové sruby navzájem propojeny podzemní chodbou.

( Pěchotní srub Maginotovy linie )

Střelecké místnosti mezilehlých pěchotních srubů mívaly obvykle dvě pancéřové střílny, jednu pro kulometné dvojče Reibel, neboli dva těžké kulomety ráže 7,5 mm umístěné na společné lafetě vedle sebe se svisle z boků nasazovanými bubnovými zásobníky. Druhá střílna byla určena pro 37 nebo 47 mm protitankový kanon. V případě použití druhého kulometného dvojčete se toto přidělávalo na lafetu, kterou bylo možné odklopit stranou a umožnit protitankovému kanonu, zavěšenému na kolejnici pod stropem, aby byl zatlačen dopředu a mohl být zajištěn ve střílně.

Stěny přivrácené do směru pravděpodobného útoku a strop byly provedeny ze železobetonu o tloušťce 200 – 225 cm, aby dokázaly odolat i dělostřeleckému bombardování až do ráže 24 cm. Vnější stěny, které neměly být vystaveny přímé dělostřelecké palbě, byly silné jeden metr. Beton použitý na výstavbu všech objektů Maginotovy linie byl zesílen mimořádně hustou sítí ocelové armatury, takže byl neobyčejně odolný. Dodatečnou ochranu před přímou dělostřeleckou palbou a ostřelováním z protitankových zbraní poskytovalo mezilehlým pěchotním srubům jejich zabudování do stran kopců či do umělých zemních náspů, takže z čelního směru útoku nebyl jejich beton vidět. Střílny byly před dopadajícími dělostřeleckými granáty chráněny převislou střechou ( krakorcem ).

( Další z dodnes zachovalých pěchotních srubů )

Vnější stěny, které nebyly překryty zemním záhozem, byly chráněny diamantovými příkopy širokými přibližně dva a hlubokými zhruba tři metry. Ty plnily dvojí úlohu, neboť jednak měly zabránit nepříteli, aby zaútočil náložemi na střílny a dveře a zároveň sloužily k pojímání kusů betonu odštípnutých při bombardování a zeminy vyhozené při výbuších v okolí, které se díky tomu nehromadily před střílnami. Příkopy byly z boku chráněny střílnami pro lehké kulomety ráže 7,5 mm, určenými pro blízkou obranu. Navíc zde byla k dispozici speciální zařízení, která přímo do příkopů vrhala pomocí skluzů ruční granáty.

Do mezilehlého pěchotního srubu se vstupovalo pancéřovými dveřmi v jeho týlové stěně. Ke dveřím se přicházelo po demontovatelném můstku, který vedl přes diamantový příkop. Vchod byl chráněn jednou nebo dvěma střílnami pro lehké kulomety, další střílna bránila vchodový prostor z boku a někdy mohl zevnitř pálit další lehký kulomet malou střílnou v pancéřových dveřích. Pozorování okolí i blízkou obranu umožňoval jeden až tři pancéřové zvony, zapuštěné do stropnic každého mezilehlého pěchotního srubu. Zvnějšku měly zvony kopulovitou podobu a byly jedinými částmi srubů, které mohl nepřítel postupující proti čelu objektu spatřit. Používalo se několik typů zvonů, které obvykle mívaly v průměru 150 – 200 cm a vystupovaly zhruba metr nad stropnici srubu. Vyráběly se z ocelolitiny a jejich stěny byly silné 25 – 30 cm. Nejobvyklejší typ, zvon pro pozorování a blízkou obranu pomocí lehkého kulometu, měl ve stěnách tři až pět střílen, opatřených průhledy z tlustého skla, které bylo možné vyjmout a nahradit lehkým kulometem či v případě nutnosti 50 mm minometem nabíjeným zezadu. Další typy zvonů byly vyzbrojené kulometným dvojčetem nebo v některých případech 25 mm protitankovým kanonem, upevněným na společné lafetě mezi dva těžké kulomety. Tato kombinace se označovala jako smíšená zbraň. Jen malé množství mezilehlých pěchotních srubů bylo vybaveno pouze zvony.

( Generátor na výrobu elektrické energie )

Mezilehlé sruby byly obklopeny nízkými protipěchotními překážkami z ostnatého drátu a z čelní strany bývaly obvykle chráněny protitankovou překážkou. Další protitankové a protipěchotní překážky byly umístěny v intervalech v linii mezi nimi. Protitankové překážky obvykle sestávaly z několika řad ocelových kolejnic zapuštěných svisle do země, někdy se však používaly i protitankové příkopy. Osvětlení prostorů mezi mezilehlými sruby obstarávaly pancéřované světlomety osazené na podstavce za sruby a orientované tak, aby osvětlovaly oblast, kterou měl srub chránit svými zbraněmi. Tyto světlomety bylo možné ovládat dálkově zevnitř srubu, jejich instalace však nebyla do vypuknutí 2. světové války v úplnosti dokončena.

Každý mezilehlý pěchotní srub byl vybaven vším potřebným, což jej značnou dobu činilo soběstačným, včetně ubytovacích prostor, zásob potravin, vody a generátoru na výrobu elektřiny. Na základě přímých zkušeností z    1. světové války byla velká péče věnována tomu, aby sruby mohly plnit svou funkci i na bojišti zamořeném jedovatým plynem. Za tímto účelem byly veškeré vnější otvory co nejdůkladněji utěsněny, vstupní dveře byly opatřeny vzduchovým uzávěrem a sruby byly vybaveny velmi promyšleným systémem na filtrování vzduchu. Ten nasával vzduch z vnějšího prostoru, filtroval jej a pak jej tlačil do vnitřních prostor pod vyšším tlakem, než jaký panoval venku. Díky tomuto přetlaku se jedovatý plyn z vnějšího prostoru nemohl dostat dovnitř srubu ani střílnami, ani jinými otvory a pomáhal odstraňovat ze střeleckých místností jedovaté zplodiny, které při střelbě produkovaly střelné zbraně. Množství plynů bylo navíc redukováno tím, že vystřílené nábojnice byly ze střeleckých místností co možná nejrychleji odstraňovány. Umožňovala to pružná trubice připojená ke každé zbrani, do níž padaly vystřílené nábojnice a byly pak otvorem ve vnější stěně odváděny ven do diamantového příkopu před střílnou.

( Podzemí tvrze s úzkorozchodnou dráhou )

Tvrze

Tvrze, které zesilovaly linii mezilehlých pěchotních srubů, se lišily hlavně svou velikostí. Patřily sem nejen tvrze tvořené pouze mírně zvětšenými mezilehlými pěchotními sruby, ale také tvrze, které byly promyšlenou kombinací povrchových bojových objektů s týlovou podpovrchovou infrastrukturou s posádkami o síle více než 1 000 mužů. Tvrze lze posuzovat z několika hledisek, avšak obvykle se dělí na dvě skupiny – na malé a velké. Obě označení vycházejí z rozdílů v jejich velikosti. Malé tvrze byly skutečně podstatně menší a měly i mnohem menší posádky než tvrze velké. Existovaly však i další podstatné rozdíly, neboť malé tvrze bývaly obecně vyzbrojeny pouze zbraněmi pěchotního typu, jako byly protitankové kanony a kulomety, zatímco velké tvrze byly vyzbrojeny jak pěchotními, tak i dělostřeleckými zbraněmi. V severovýchodní Francii se na tzv. Staré frontě nacházelo 20 velkých a 27 malých tvrzí.

Stejně jako mezilehlé pěchotní sruby byly i tvrze budovány ze standardních modulů, kombinovaných a upravovaných v závislosti na místních podmínkách. V případě tvrzí byly těmito moduly povrchové bojové sruby vybavené zbraněmi a různě vzájemně propojené povrchové a podpovrchové opevněné objekty, které sloužily k podpoře bojových srubů. Počet, typ a uspořádání bojových objektů se lišily od tvrze k tvrzi, což se týkalo zejména velkých tvrzí. Podpůrné objekty pak byly úměrně srubům bojovým. V celé linii neexistovaly dvě shodné tvrze. Ke stavbě povrchových částí tvrzí se používal železobeton obecně silnější, než tomu bylo u mezilehlých pěchotních srubů. Stropy a exponované stěny bývaly u malých tvrzí silné až 275 cm, zatímco u velkých tvrzí dokonce až 350 cm. Velké tvrze měly bez úhony přestát i ostřelování 42 cm obléhacími děly podobnými těm, které byly použity během 1. světové války například k ostřelování fortů u Verdunu.

Podobně jako mezilehlé pěchotní sruby byly i tvrzové sruby vybaveny pancéřovými zvony pro pozorování okolí a blízkou obranu. Kromě typů zvonů použitých u mezilehlých pěchotních srubů se navíc u tvrzí vyskytovaly i některé další speciální pancéřové zvony. Jednalo se o dělostřelecké pozorovací zvony a minometné zvony. Posledně jmenovaný typ se od ostatních zvonů lišil tím, že měl vrchlík ve stejné úrovni se stropem srubu, do kterého byl zabudován. Tento zvon měl být vybaven 60mm minometem nabíjeným zezadu, který měl střílnou ve vrchlíku zvonu zesilovat blízkou obranu srubu. Technické problémy s vývojem vhodné zbraně však způsobily, že žádný z těchto zvonů nebyl nikdy vyzbrojen.

 

Malé neboli pěchotní tvrze

Typická malá tvrz sestávala ze tří vzájemně propojených bojových objektů – dvou pěchotních srubů a srubu s pěchotní pancéřovou věží. Pěchotní sruby se velmi podobaly jednostrannému mezilehlému pěchotnímu srubu. Každý měl střeleckou místnost se dvěma pancéřovými střílnami – jednu pro kulometné dvojče a druhou pro protitankový kanon záměnný za další kulometné dvojče. Každý ze srubů byl rovněž vybaven několika pancéřovými zvony pro pozorování a blízkou obranu. Srub s pěchotní pancéřovou věží byl monolitickou železobetonovou stavbou, která svou velikostí zhruba odpovídala pěchotnímu srubu. Často byl kompletně zapuštěn do země a jedinou jeho vystupující část představoval plochý strop, který ležel v jedné úrovni s okolním terénem. Hlavní zbraně srubu byly umístěny v otočné a výsuvné věži, která byla válcová o zhruba dvoumetrovém průměru s plochým vypouklým vrchlíkem. Jak vrchlík, tak stěny věže byly vyrobeny z 30 cm silného ocelolitinového pancíře.

Věž byla po obvodu chráněna klenutým pancířem, který byl zapuštěn do železobetonového stropu srubu, takže jeho vršek byl téměř v jedné rovině se stropnicí. Pokud byla věž zasunutá, pak její vrchlík a předpancíř tvořily téměř souvislou zaoblenou kopuli. Zbraně, kterými byla věž vyzbrojena, pálily střílnami v jejím boku. Pokud byla věž zasunutá, byly tyto střílny chráněný předpancířem. Většinu pěchotních věží tvořily kulometné věže vyzbrojené kulometným dvojčetem ráže 7,5 mm Reibel, podobným tomu, jakým byly vybaveny kasematy pěchotních srubů. Řada věží se však řadila mezi tzv. věže pro smíšenou zbraň, které se dělily na dva hlavní typy. První byl vyzbrojen jedním 25 mm protitankovým kanonem umístěným mezi dvěma těžkými kulomety ráže 7,5 mm, přičemž každý z nich měl svou vlastní střílnu. Některé tyto věže byly kromě toho vybaveny ještě i 50 mm minometem nabíjeným zezadu a určeným k palbě na krátké vzdálenosti při obraně okolí. Druhý typ vznikl přestavbou 75 mm dělostřeleckých věží vz. 1905, převzatých z fortových pevností z doby před 1. světovou válkou. Z nich byly odstraněny oba 75 mm kanony a nahrazeny párem stejných smíšených zbraní, použitých ve zvonech nebo věžích.

( 47 mm protitankový kanon )

Hlavní část těla věže se ukrývala ve 250 cm silném stropu srubu, avšak její trup zasahoval dolů až do spodního podloží objektu. Toto tělo rotovalo spolu s věží. Ovládání věže bylo umístěno ve spodní části věže a otáčelo se spolu s ní. Zaměřování se provádělo pomocí periskopu, jehož výhledový otvor se nacházel buď mezi, nebo vedle střílen zbraní na boku. Ve spodním patře srubu se nacházel i mechanismus pro vysouvání a spouštění a její otáčení. Dále tam bylo umístěno i skladiště střeliva M3, zařízení na filtrování vzduchu a veškerá další výbava nutná pro provoz věže. Každý srub byl mimo věže obvykle vybaven i jedním či dvěma pancéřovými zvony pro pozorování a blízkou obranu. Na rozdíl od pěchotních srubů se z těchto srubů s věží často nedalo přímo vyjít na povrch tvrze.

Bojové objekty byly navzájem propojeny podzemními galeriemi. Podzemí bylo přístupné po schodišti ve svislých šachtách vedoucích z každého z nich. V tomto podzemním podlaží se nacházely i hlavní ubikace mužstva, kuchyně, elektrárna a další zařízení nezbytné k fungování tvrze nezávisle na okolním prostředí po dobu měsíce i déle. Aby byla podzemní část tvrze naprosto v bezpečí před nepřátelským ostřelováním a posádka mohla odpočívat v co největší izolaci od stresu zuřící bitvy, nacházela se tato podzemní část minimálně 20, ale často i 30 a více metrů pod úrovní okolního terénu. Tři sruby typické malé tvrze bývaly někdy rozmístěny ve tvaru trojúhelníku s pěchotními sruby orientovanými tak, aby mohly pálit do boků podél linie protitankových překážek, které propojovaly mezilehlé pěchotní sruby a tvrze. Objekt s věží byl obvykle umístěn mezi oběma pěchotními sruby, ale někdy i před nimi. Vzdálenosti mezi nimi kolísaly podle místních podmínek, většinou však činily 50 – 150 m. Celý komplex pěchotní tvrze byl obklopen protitankovými překážkami z kolejnic a protipěchotními překážkami z ostnatého drátu. Několik malých tvrzí bylo vybaveno i samostatným vchodovým objektem umístěným v chráněných prostorech v šíjové části, ale jinak se obvykle do malých tvrzí vcházelo jedním z pěchotních srubů, zatímco některý další srub byl vybaven nouzovým východem.

( Výsuvná otočná dělostřelecká věž )

Pokud to dovolil terén, bývaly někdy funkce dvou nebo dokonce tří bojových objektů spojeny do jednoho velkého monolitického srubu s jednou nebo dvěma střeleckými místnostmi pro kulometná dvojčata i protitankové kanony a s jednou pěchotní pancéřovou věží ve stropnici. Tento integrovaný design byl využit u několika malých tvrzí, které tak měly podobu jednoho bojového objektu. V takovém případě se podzemní galerie obvykle nestavěla a veškeré vybavení nutné pro život a ostatní podpůrná zařízení se nacházely uvnitř vlastního objektu. Ačkoliv pěchotní tvrz sestávající ze tří bojových objektů nebo jejich ekvivalentu byla typickým provedením, existovala celá řada obměn přizpůsobených místním podmínkám. Jednou z nejobvyklejších variant bylo přidání bojového objektu podobnému pěchotnímu věžovému srubu, u něhož však věž nahradily pancéřové zvony. Podobné sruby se stavěly všude tam, kde bylo nezbytné pozorovat a ostřelovat území ležící mimo možnost pozorování z ostatních srubů tvrze. Někdy tyto sruby sloužily i jako dělostřelecké pozorovatelny. Další malé tvrze mívaly pouze jeden nebo dokonce žádný pěchotní srub a pět jich bylo na severovýchodní frontě ještě k obvyklé výzbroji navíc osazeno 81 mm minomety. Početní stavy posádek pěchotních tvrzí se měnily, obvykle ji však tvořili dva až čtyři důstojníci a 100 až 150 mužů.

Velké neboli dělostřelecké tvrze

Velké tvrze byly největšími a nejsilnějšími objekty Maginotovy linie a veškeré dělostřelectvo, které bylo v Maginotově linii nastálo instalováno, se nacházelo právě v nich. Šlo o velké a složité komplexy s posádkami o 500 – 1000 a někdy dokonce i více mužích. Každá z tvrzí se skládala z několika bojových srubů seskupených na relativně malém prostoru na hlavní obranné linii a týlové zóny, umístěné obvykle 500 – 800 m za bojovými objekty. Celá tato zóna, s výjimkou dvou vchodů do tvrze, byla vybudována 20 či více metrů pod úrovní terénu. Týlovou oblast spojovaly s bojovými objekty podzemními chodby.

( Vchodový objekt tvrze Hackenberg )

Bojové sruby

V rámci dělostřeleckých tvrzí se uplatnily nejrůznější bojové objekty, včetně pěchotních, shodných se sruby používanými v malých tvrzích, dále objektů s dělostřeleckými věžemi, dělostřeleckých srubů a pozorovatelen. Podobně jako u pěchotních tvrzí, i zde se funkce bojových objektů někdy kombinovaly. Ve většině dělostřeleckých tvrzí se nacházelo větší množství pěchotních bojových objektů, včetně pěchotních srubů s výzbrojí pod betonem a srubů s pěchotními pancéřovými věžemi. Pěchotní sruby byly často umístěny na jednom nebo na obou bocích plochy s povrchovými bojovými objekty, přičemž byly orientovány tak, aby mohly působit do boku tvrze. V čele se pak obvykle umisťoval jeden či dva sruby s kulometnými věžemi nebo s věžemi se smíšenými zbraněmi, které měly svými palbami pokrývat pravděpodobný směr nepřátelského postupu.

Dělostřelecké objekty byly dvoupodlažní stavby obvykle vybavené buď jednou dělostřeleckou věží, nebo se jednalo o kasematní objekty se dvěma či třemi dělostřeleckými zbraněmi ve střílnách pod betonem. Dělostřeleckou výzbroj objektů tvořily tři základní typy zbraní: 81 mm minomet nabíjený zezadu, 135 mm houfnice a 75 mm kanon. Ve všech případech se jednalo o speciální pevnostní zbraně, které nebylo možné z tvrzí demontovat a použít je jako polní dělostřelectvo. Minomet ráže 81 mm vz. 1932 měl maximální dostřel 3 600 m a primárně byl určen pro blízkou ochranu samotné tvrze. Jednalo se o zbraň nabíjenou zezadu, vystřelující standardní minometnou munici pod stálým náměrem 45°.

( Američtí vojáci u objektu Maginotovy linie v roce 1945 )

Houfnice ráže 135 mm vz. 1932 měla kvůli své velmi krátké hlavni dostřel jen 5 700 m, který ji předurčoval především pro obranné úkoly. Kanon ráže 75 mm byl pro velké tvrze nejdůležitější dělostřeleckou zbraní. Byl velmi přesný a měl vysokou kadenci střelby. Používalo se pět vzorů této zbraně, přednost však měly ty s dostřelem kolem 12 000 m. Výjimku tvořil kanon vz. 1932R s krátkou hlavní, který měl dostřel jen něco kolem 9 200 m. Technicky byl zařazen mezi houfnice, ale z praktických důvodů byl zařazen mezi 75 mm kanony. Větší dostřel 75 mm kanonu jej předurčoval pro mnohem ofenzivnější úlohu, než tomu bylo u 81 mm minometu či 135 mm houfnice.

Dělostřelecké zbraně se lafetovaly buď do dělostřeleckých věží, nebo do dělostřeleckých srubů, ale přednost byla dávána věžím. Ty se podobaly zvětšeným pěchotním věžím, avšak ve vysunuté poloze nevyčnívaly tolik nad stropnici srubu. Stěny a vrchlík věže byly silné 30 – 35 cm. Bez ohledu na typ použité dělostřelecké výzbroje se do každé věže lafetovaly dvě zbraně střílející střílnami v její stěně. Aby byly střílny věže v zasunuté poloze plně kryty předpancířem a současně byly co nejmenší, osazovaly se 135 mm houfnice i 75 mm kanony tak, že měly otočný bod u ústí hlavně. Zbraň tak díky tomu byla chráněna před nepřátelskou palbou, avšak zároveň se tím prodloužila dráha, po níž se pohyboval závěr při elevaci a depresi, což nabíjení ve věži značně ztížilo. Tento problém nebyl tak vážný u starších typů dělostřeleckých věží pro 75 mm kanony. U modernějších věží se to vyřešilo pohyblivou plošinou pro nabíječe uvnitř věže, která se automaticky pohybovala nahoru a dolů podle elevace či deprese zbraně. Věž byla vybavena i důmyslným systémem pro zásobování municí, který podával nabíječům munici v co nejpříhodnější výšce bez ohledu na polohu plošiny.

( Následky kulometné palby na pancéřovém zvonu )

Stanoviště řízení palby dělostřelecké věže bylo podobně jako u pěchotních věží připojeno k tělu věže v horním podlaží srubu. Tělo věže obsahovalo dva muniční výtahy, pro každou hlaveň jeden. Tyto výtahy byly zásobovány ze skladiště střeliva označovaného M3, které se nacházelo v horním patře srubu. Pro dělostřeleckou věž se 75 mm kanony se zde nacházelo 1 200 kusů munice. Tělo věže sahalo až do spodního podlaží srubu, kde se nacházely elektřinou poháněné mechanizmy pro její vysouvání, zasouvání a otáčení. Tyto mechanismy však bylo možné ovládat i ručně. Srub obsahoval také zařízení pro filtrování vzduchu a ubikace pro část posádky s omezeným počtem lůžek. Stejně jako ostatní bojové sruby, byly i sruby s dělostřeleckou věží opatřeny jedním nebo dvěma pancéřovými zvony pro pozorování a blízkou obranu.

Obdobně jako pěchotní sruby, byly i dělostřelecké sruby orientovány pro palbu podél hlavní obranné linie a nikoli čelně, vstříc útočícímu nepříteli. Zatímco dělostřelecké věže mohly díky svému 360° palebnému poli hrát jak ofenzivní tak defenzivní úlohu, byly dělostřelecké sruby se svým 45° palebným sektorem určeny výhradně k podpoře pevnostních objektů navazujících na tvrz. Tato podpora mohla zahrnovat i palbu přímo na jejich povrchy, pokud by se tam nepříteli podařilo vniknout. U nejobvyklejšího typu dělostřeleckého srubu se střelecká místnost nacházela v jeho horním podlaží a obsahovala dva až tři lafetované 75 mm kanony pálící pancéřovými střílnami umístěnými v týlové straně srubu. I tyto objekty byly zpravidla vybaveny zařízením pro filtrování vzduchu, skladištěm střeliva M3 se 600 kusy munice pro každý z kanonů i pancéřovými zvony pro pozorování a blízkou obranu. Aby byly železobetonové stěny dělostřeleckých srubů co možná nejméně vystavené přímé nepřátelské palbě, zapouštěly se tyto objekty do přivrácených svahů kopců nebo umělých zemních náspů. Zeminou nebyla zakryta pouze týlová strana, kde se nacházely střílny a která byla konstruována stupňovitě tak, že každá střílna od té sousední ustupovala. Stejně jako u pěchotních srubů, byly i před exponovanými týlovými stěnami dělostřeleckých srubů vyhloubeny diamantové příkopy. Dělostřelecké sruby mívaly i nouzový východ v podobě nízkých dveří, kterými se bylo možné dostat na odstranitelný můstek přes příkop.

( Systém protitankových a protipěchotních překážek mezi jednotlivými objekty )

Houfnice ráže 135 mm lafetované ve střílnách pod betonem byly osazeny po jednom kuse v objektech, které nesly i další výzbroj, často i věž se 135 mm houfnicemi. Minomety ráže 81 mm byly do kasemat většinou lafetovány po dvou, obvykle se střeleckou místností ve spodním podlaží pěchotního srubu pod klasickou střeleckou místností. Mohly tak pálit ze skrytu diamantového příkopu. Každý dělostřelecký objekt, ať již věžový, nebo kasematový, byl spojen svislou šachtou s podzemními prostorami tvrze. V této šachtě se nacházelo schodiště a jeden či dva výtahy pro přepravu střeliva z podzemí do bojového patra srubu. Jediné propojení mezi sruby se nacházelo v tomto podzemním patře. Do podzemní infrastruktury pod každým srubem patřilo i sekundární skladiště střeliva označované jako M2, kde bylo v případě 75 mm kanonů uloženo 2 800 kusů nábojů na hlaveň, dále velitelské stanoviště objektu a ubikace jeho velitele.

Velitelské stanoviště srubu zodpovídalo za podrobné výpočty koordinátů potřebných k přesnému zaměření palby na cíl, který určilo velitelství tvrze. Rozkazy k palbě byly z velitelského stanoviště předávány do střelecké místnosti pomocí povelového přístroje, který byl přepracovanou verzí lodního telegrafu užívaného pro přenášení rozkazů z můstku do strojovny lodi. Bojový srub byl v podzemí spojen se zbytkem tvrze jediným průchodem opatřeným pancéřovaným vzduchovým uzávěrem ( SAS ), který byl za normálních okolností uzavřen. V případě nouze bylo možné tento průchod zatarasit a srub fyzicky izolovat od zbytku tvrze, i naopak. Podobně jako v případě mezilehlého pěchotního srubu bylo možné vzduch uvnitř srubu filtrovat a udržovat v přiměřeném tlaku, aby dovnitř nepronikl jedovatý plyn. Přesná hodnota přetlaku byla pozorně kontrolována a měnila se srub od srubu v závislosti na typu a počtu lafetovaných zbraní. Zvolený přetlak vzduchu zajišťoval i optimální vytlačování plynů vznikajících při střelbě. Za běžných podmínek odebíraly bojové sruby vzduch z chodeb tvrze, ale v případě nouze byly schopné nasávat a filtrovat i venkovní vzduch. Velká pozornost byla u dělostřeleckých objektů stejně jako u mezilehlých a pěchotních bojových srubů věnována co nejrychlejšímu odklízení vystřílených nábojnic ze střeleckých místností. Děla vyhazovala nábojnice přímo do lapačů, odkud putovaly do speciálního prostoru v podzemí pod srubem. Dělostřelecká munice se uvnitř tvrze skladovala a dopravovala ve velkých kovových klecích, kam se vešlo 50 i více nábojů v závislosti na ráži zbraně. K přesunu klecí uvnitř srubů a na chodbovém patře se používala ručně ovládaná jeřábová kočka zavěšená na kolejnici u stropu.

 

Pozorovatelny

Mimo bojové sruby byla většina dělostřeleckých tvrzí vybavena jednou, někdy i dvěma pozorovatelnami. Podobaly se srubům s věží, ale samy žádnou věž neměly. Každý z těchto srubů byl vybaven několika pancéřovými zvony, z nichž jeden nebo dva byly obvykle určené speciálně pro dělostřelecké pozorování a řízení střelby. Typ VDP byl po obvodu vybaven pozorovacími štěrbinami a otvorem ve vrchlíku, kterým mohly být vysouvány různé typy relativně málo výkonných periskopů, včetně periskopu pro noční vidění. Další typ pozorovacího zvonu VP se nacházel v úrovni se stropnicí srubu a byl vybaven výkonným výsuvným periskopem podobným těm, jaké se používají u ponorek. Ten byl určen pro upřesňování polohy cílů. Pozorovatelny byly umístěny tak, aby měly co nejlepší výhled na pravděpodobné nepřátelské přístupové trasy. V některých případech se proto pozorovatelny nacházely mimo prostor s bojovými objekty.

Rozdělení bojových srubů

Celkový počet dělostřeleckých hlavní lafetovaných v dělostřeleckých tvrzích v severovýchodní Francii činil 189 kusů ve 22 velkých tvrzích, což je překvapivě nízké číslo. Znamená to, že na jednu tvrz připadlo v průměru osm a půl hlavně. Tento nízký počet hlavní byl částečně vyrovnán dokonalou ochranou a značně vysokou kadencí zbraní, takže mohly nepřetržitě střílet mnohem déle, než tomu bylo u polních děl. Udává se například, že jediný 75 mm věžový kanon dokázal svou palebnou silou vyvážit dvě 75 mm polní dělostřelecké baterie. Velikost a tvar prostoru s bojovými objekty kolísaly hlavně v závislosti na terénu, na němž se tvrz rozkládala a na velikosti a počtu srubů, které ji tvořily. Průměrně velká tvrz, se rozkládala na ploše široké zhruba 200 – 300 metrů a přibližně stejně tak hluboké. Celý prostor byl obklopen protitankovými a protipěchotními překážkami, které často chránily uvnitř i jednotlivé sruby.

( Systém protipěchotních a protitankových překážek v obvodu tvrze )

Dvě největší dělostřelecké tvrze – Hackenberg severovýchodně od Thionville a Hochwald jihozápadně od Wissembourgu – měly každá dvě křídla bojových objektů. U Hackenbergu je navzájem spojovala protitanková stěna a příkop, bráněné pěchotními sruby, které byly součástí vlastní tvrze. Naproti tomu obě křídla tvrze Hochwald, rozkládající se na opačných stranách značně vysokého horského hřebene, byla rovněž spojena protitankovým příkopem, ten však byl z větší části flankován samostatnými blokhauzy, které k samotné tvrzi nepatřily a nebyly s ní spojeny podzemím. Stejně tak se měnily i počty a typy bojových srubů, z nichž se tvrze skládaly. Typickým příkladem je dělostřelecká tvrz Fermont, ležící severovýchodně od Longuyonu, která obsahovala dva sruby s kulometnými věžemi, jeden pěchotní srub, jeden srub s pancéřovou věží s 81 mm minomety, jeden srub s dělostřeleckou věží se 75 mm kanony, třístřílnový dělostřelecký srub se 75 mm kanony a pozorovatelnu. Velká tvrz Rochovvillers, ležící severozápadně od Thionville, byla poněkud silněji vyzbrojeným objektem se dvěma sruby s kulometnými věžemi, kombinovaným pěchotním srubem s kulometnou věží, čtyřmi sruby s dělostřeleckými věžemi a neobvyklým čtyřstřílnovým dělostřeleckým srubem s jednou 135 mm houfnicí a třemi 75 mm kanony.

Ze všech největší však byla dělostřelecká tvrz Hackenberg. Severnější z jejích dvou křídel bojových objektů mělo kombinovaný pěchotní srub s kulometnou věží, objekt s minometnou věží s 81 mm minomety, objekt s jednou kasematní 135 mm houfnicí ve střílně pod betonem a s věží se 135 mm houfnicemi, jakož i dělostřelecký srub se třemi kasematními 75 mm kanony. Jižní křídlo bojových objektů tvořil srub s kulometnou věží, kombinovaný pěchotní srub vyzbrojený další kulometnou věží, srub s minometnou věží, srub s dělostřeleckou věží se 135 mm houfnicemi, srub s dělostřeleckou věží se 75 mm kanony a dělostřelecký srub se třemi 75 mm kanony. Protitankovou stěnu a příkop spojující obě části tvrze chránily čtyři pěchotní sruby pouze s kulometnou výzbrojí a jedna speciální kaponiéra ( kufr ) vyzbrojená mimo jiné také kasematním 75 mm zkráceným kanonem. Dvě pozorovatelny byly umístěny na vrcholu horského hřebenu mezi a za oběma křídly bojových objektů.

( Podzemí Maginotovy linie )

Velitelské stanoviště tvrze

Nasazení zbraní bojových objektů tvrze bylo řízeno z velitelského stanoviště tvrze, jež sestávalo z řady místností v podzemním podlaží, umístěných v blízkosti bojových objektů, často poblíž pozorovatelny. Skládalo se ze tří oddělených, avšak úzce spolupracujících stanovišť velitele tvrze, velitele dělostřelectva a velitele pěchoty. Jeho součástí byla i hlavní tvrzová telefonní ústředna a ubikace pro větší množství důstojníků, jejichž služební povinnosti vyžadovaly, aby byli velitelskému stanovišti co nejblíže.

Velitelské stanoviště pěchoty koordinovalo akce pěchotních srubů, stejně jako blízkou obranu celé tvrze. Informace o zaměření nepřítele získávalo z mnoha zdrojů, včetně tvrzových pozorovatelen a rozhodovalo o tom, který z tvrzových dělostřeleckých objektů na cíl zaútočí. Jakmile byl pro útok na cíl určen příslušný objekt, byl okamžitě spojen přímo s pozorovatelem, který cíl nahlásil. Velitelské stanoviště tvrze pak monitorovalo vedení palby, která byla prováděna v přímé součinnosti velitelských stanovišť nasazených objektů a pozorovatele. Každá z tvrzí byla rovněž součástí dělostřelecké skupiny. Velitelské stanoviště dělostřelectva tvrze bylo v přímém kontaktu s velitelstvím skupiny, takže mohlo předat cíl, který nemohlo samo zasáhnout, velitelství skupiny, které jej mohlo postoupit jiné tvrzi a naopak samo mohlo obdržet cíl od velitelství skupiny. Kvůli co možná nejspolehlivější komunikaci spojovala všechny tvrze Maginotovy linie rozsáhlá síť podzemních telefonních linek. Ta byla navíc doplněna rádiovou sítí, která se však v praxi ukázala jako poruchová a nespolehlivá. Hlavním problémem byly antény, které byly obvykle umisťovány na vnější fasádě dělostřeleckých srubů nebo vchodových objektů, ale příjem byl značně nekvalitní a navíc mohly být antény snadno poškozeny nepřátelskou palbou.

 

Týlová zóna

Tam, kde to terén dovolil, byla týlová zóna tvrze vybudována několik set metrů za prostorem s bojovými objekty. Obě tyto části pak spojovala jediná podzemní galerie, která se v blízkosti týlové zóny obvykle větvila. Jedna z větví vedla do ubytovací části, další pak směřovala k hlavnímu muničnímu skladišti tvrze, označovanému zkratkou M1. Přeprava střeliva a těžšího vybavení probíhala podzemní galerií po úzkorozchodné železniční trati o rozchodu 60 cm. Jezdily po ní elektrické lokomotivy, s výjimkou případů, kdy bylo kvůli terénu nezbytné postavit týlovou oblast blízko bojových objektů, takže elektrické lokomotivy byly zbytečné a vagony se postrkovaly ručně.

Ubytovací zóna obsahovala kasárenské ubikace, kuchyně, záchody, umývárny, skladiště, nemocnici a veškeré další příslušenství, nezbytné pro posádku tvrze. Byla zásobována vlastní vodou a opatřena vším nezbytným pro fungování v naprosté izolaci od okolního světa po dobu jednoho měsíce a dále. Ubytovací zóna nenabízela příliš pohodlí. Mužstvo spalo na směny v kasárenských místnostech uloženo po 24 – 36 mužích na palandách namačkaných těsně u sebe. Jedlo se na chodbách, na malých stolcích, které se odklápěly od stěn. Tvrz v podstatě neposkytovala žádné možnosti pro zábavu a volný čas. I když byly ubytovací prostory vybavené elektrickým osvětlením a topením, posádku trápilo vlhko a nedostatek světla.

( Ukázka umístění pancéřových zvonů na objektu Maginotovy linie )

V této týlové části tvrze se rovněž nacházelo hlavní zařízení pro filtrování vzduchu a elektrárna. Tvrz za normálních okolností odebírala elektřinu podzemními kabely z civilní národní sítě, ale pro případ výpadku vnějšího zásobování ji elektřinou mohly zásobovat i čtyři velké generátory s dieselovým pohonem. Elektrárna měla v zásobě dostatečné množství nafty a mazacích prostředků, aby byla schopná tvrz zásobovat po dobu až tří měsíců. Navíc byly tvrze propojeny tak, aby jedna tvrz mohla v případě nutnosti zásobovat energií další tvrz. Velikost hlavního skladiště střeliva M1 kolísala v závislosti na množství dělostřeleckých zbraní ve tvrzi. Pro nejrozšířenější 75 mm kanony dotace obvykle činila 3 000 nábojů na každou hlaveň. Některé menší dělostřelecké tvrze ovšem vůbec žádné skladiště střeliva M1 neměly.

Kvůli ochraně před náhodným výbuchem bylo skladiště střeliva M1 umístěno co nejdále o zbytku týlové zóny a přístupová galerie k němu, která jej spojovala se zbytkem tvrze, byla opatřena masivními pancéřovými protitlakovými dveřmi. Ty byly opatřeny poloautomatickým uzavíracím systémem, založeným na principu protizávaží, který umožňoval v případě požáru nebo jiné závažné nehody jejich extrémně rychlé uzavření. Rozloha galerií vyražených k propojení a zpřístupnění podzemních částí tvrze s jejími ostatními částmi byla impozantní, například velká tvrz Hackenberg disponuje více než 10 km galerií, z nichž 3,2 km jsou opatřeny úzkokolejnou železniční tratí.

 
© 2008 - druhasvetova.com      Design by Jakub M.      o tomto webu \ kontakt     
Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním webu vyjadřujete souhlas.
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.