Základní technické údaje: Třída Gabbiano

Výtlak: standardní 670 t, plný 740 t, rozměry: délka 64,4 m, šířka 8,7 m, ponor 2,53 m, pohon: dva diesely a dva elektromotory o výkonu 3 207 kW ( 4 300 bhp ) a 112 kW ( 150 HP ), dva hřídele, rychlost: 18 uzlů, výzbroj: jedno 100 mm dělo a sedm jednohlavňových 20 mm protiletadlových děl, ( na některých ) dva 450 mm torpédomety, posádka: 108 důstojníků a mužů

Kvůli britským ponorkám řádícím na životně důležité zásobovací trase do severní Afriky rozjeli Italové v roce 1942 ambiciózní program stavby korvet třídy Gabbiano. Tato kategorie lodí byla v italském námořnictvu nová a v britských měřítkách odpovídala třídě Flower podobně jako Spicy třídě Hunt. Zde však podobnost končila, protože britské lodě byly zavalité a robustní, zatímco italské lodě byly poněkud delší, ale mnohem užší. Protože nemusely čelit severoatlantickým zimám, mohly klást větší důraz na rychlost. Přesto však měly postačující odolnost díky dlouhé přídi s vysokým volným bokem, jaké by jim velitelé prvních Flowerů mohli jen závidět.

Velký rozdíl byl v pohonu. Britské lodě se svým velrybářským původem měly výrazný záďový sklon zajišťující dostatečný ponor jediné vrtuli s velkým průměrem, poháněné parním strojem. Naproti tomu Italové měli spolehlivou průmyslovou základnu pro výrobu malých dieselových a benzinových motorů, proto zvolili první z nich. Pro plné využití osvědčených motorů použili dva hřídele, což současně zvýšilo spolehlivost, zlepšilo obratnost a díky menšímu průměru vrtulí umožnilo dosáhnout o celý 1 m menší ponor, velmi důležitý v mělkém a stále více zaminovaném Středozemním moři. Cenou byla složitější konstrukce a mimořádně vysoká hlučnost, způsobená pevným spojením dieselů s kostrou lodi a kavitací vysokoobrátkových vrtulí.

Tyto nedostatky byly považovány za nezbytné v zájmu hromadné výroby. Zajímavé je, že každý hřídel mohl být při stíhání ponorek poháněn elektromotorem o nízkém výkonu. To umožňovalo nejen tiché manévrování, ale také zlepšovalo účinnost lodního sonaru. Tato 60členná třída ( ale po spuštění na vodu v letech 1942 – 1943 jich bylo dokončeno 42 ) skoncovala s obvyklým italským systémem písemného značení a lodě dostaly identifikační čísla. Italové jich stačili dokončit jen málo natolik včas, aby je vážně nasadili do bojů. Mnoho jich však zabrali a použili Němci. Válečné ztráty dosáhly 20 jednotek.