Vultee Vengeance • Druhá světová válka • druhasvetova.com

 

Vultee Vengeance

Základní technické údaje: Vultee Vengeance Mk.I

Typ: dvoumístný střemhlavý bombardovací letoun, pohonná jednotka: vzduchem chlazený hvězdicový pístový motor Pratt a Whitney R – 2 600 – A5B – 5 o výkonu 1 268 kW ( 1 700 koní ), výkony: max. rychlost 449 km/h ve výšce 4 115 m, výstup do výšky 4 570 m/11 min a 18 vteřin, dostup 6 795 m, dolet 1 930 km, hmotnost: prázdná 4 672 kg, plná 7 440 kg, rozměry: rozpětí 14,63 m, délka 12,12 m, výška 3,91 m, výzbroj: čtyři pevné 7,62 mm kulomety v křídlech a dva 7,62 mm kulomety v zadní části kabiny, v pumovnici čtyři 227 kg pumy

Britové, mocně ovlivnění úspěchy německého střemhlavého bombardéru Junkers Ju 87 v prvních měsících 2. světové války, si roku 1940 objednali ze Spojených států amerických několik stovek letounů Vultee V – 72, o něž dosud Armádní letecký sbor Spojených států neprojevil zájem. Pro uspokojení britské objednávky došlo dokonce k rozdělení výroby mezi továrnu firmy Vultee v Nashvillu a Northropův závod v kalifornském Hawthornu. Dříve, než roku 1942 Britové dostali první objednaný letoun, vstoupily Spojené státy americké do války, takže si další stroje objednalo i Americké armádní letectvo.

Američané brzy zjistili, že letouny jimž přidělili označení A – 31 a A – 35, ve skutečnosti se ale prakticky shodovaly s V – 72, nesplňují jejich očekávání a převedli je k vlečení vzdušných terčů a k dalším cvičným úkolům. Mnohem významnější se ukázala aktivní služba bitevního letounu Vengeance ( pomsta ) u britského královského letectva, jež převzalo celkem 1 205 strojů ve verzích Vengeance Mk.I, Vengeance Mk.II a Vengeance Mk.III, odpovídajících americkým A – 31 a Vengeance Mk.IV, shodné s A – 35. Zkoušky prvních dodaných Vengeance Mk.I vedly k řadě úprav, takže do služby letouny vstoupily až koncem roku 1942. V té době se ale již taktika střemhlavého bombardování jevila překonanou. Padlo proto rozhodnutí nenasazovat stroje v Evropě, kde by se staly snadnou kořistí skvělých německých stíhačů. Místo toho stroje převzaly perutě RAF v Indii a Barmě, kde se pod ochranou stíhaček Hawker Hurricane a později Supermarine Spitfire a Republic P – 47 Thunderbolt projevily jako účinný prostředek k útokům proti složitým cílům v džungli.

Poprvé do boje letouny Vengeance vstoupily v Barmě v červenci 1943, kde začaly nahrazovat opotřebované bombardéry Bristol Blenheim. RAF novými stroji nakonec vyzbrojilo čtyři perutě – 45., 82., 84. a 110. Letouny používalo i několik perutí indického letectva. I na tomto bojišti se letouny Vengeance ukázaly za přítomnosti nepřátelského letectva velmi zranitelnými a proto jenom málokdy podnikaly bojové lety bez silné stíhací ochrany. Přesto všechno sehrály významnou roli v bojích o barmskou oblast Arakan, kde zničily celou řadu japonských vozidel a jiných, v džungli ukrytých cílů. V roce 1945 začali Spojenci pro přímou podporu používat stíhací bombardéry, potřeba strojů Vengeance se proto snižovala. V polovině roku jich proto většina skončila u vlečení vzdušných terčů.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt