Základní technické údaje: Martin B – 26B  Marauder

Typ: sedmimístný střední bombardovací letoun, pohonná jednotka: dva hvězdicové pístové motory Pratt a Whitney R – 2 800 – 41 o výkonu 1 491 kW ( 2 000 koní ), výkony: max. rychlost 510 km/h ve výšce 4 420 m, výstup do výšky 4 570 m/12 min, dostup 7 165 m, dolet 1 850 km, hmotnost: prázdná 10 152 kg, plná 15 513 kg, rozměry: rozpětí 19,81 m, délka 17,75 m, výška 6,04 m, výzbroj: dva 7,7 mm kulomety Browning ( jeden v přídi, druhý ve spodním střelišti ), případně ve spodním střelišti, dva spřažené 12,7 mm kulomety M2, další čtyři 12,7 mm kulomety ( po dvou ve hřbetní a zadní věži ), maximálně 2 359 kg pum

Vysoké měrné zatížení nosných ploch, vražedně vysoká přistávací rychlost a téměř nemožný let pouze na jeden motor i tak lze charakterizovat letové vlastnosti bombardéru B – 26 Marauder, letounu, jenž v červnu 1942 výbor velitelství Amerického armádního letectva označil za krok do budoucnosti. Postupně došlo k řadě vylepšení, díky nimž se B – 26 Marauder stal prvním opravdu výkonným středním bombardérem amerického armádního letectva. Po srovnávací soutěži projektů lehkých a středních bombardovacích letounů dostala společnost Glenn L. Martin objednávku na 200 strojů B – 26. Konstruktér eyton M. Magruder si pospíšil, takže stroj mohlo letectvo brzy převzít. Prototyp B – 26 s motory Pratt a Whirney R – 2 800 – 5 poprvé vzlétl 25. listopadu 1940, v té době již ale firma měla objednávku na 1 131 letounů verzí B – 26A a B – 26B.

První sériové bombardéry B – 26 a B – 26A v únoru 1941 dostala 22. bombardovací skupina na letišti Langley Field. Na začátku války měla právě jenom tato skupina bombardéry B – 26 ve výzbroji, po krátké službě v kalifornském Muroku se přesunula do australského Brisbane, odkud začala bojovat proti Japoncům v prostoru jihozápadního Pacifiku. První útok proti nepřátelské základně v Rabaulu podnikla 22. bombardovací skupina 5. dubna 1942, následovaly nálety na Lae, Salamauu a Bunu. Čtyři B – 26A z 22. a 38. skupiny se zúčastnily i slavné bitvy u Midwaye, když s torpédy zaútočily na japonskou flotilu. V tomto bojovém prostoru se ale mnohem lépe dařilo bombardérům B – 25, na něž se 22. bombardovací skupina počátkem roku 1943 přezbrojila. Verze B – 26B s motory R – 2 800 – 5, R – 2 800 – 41 nebo R – 2 800 – 43, s vrtulemi užívaných u B – 26A, dodatečným pancéřováním a hlavňovou výzbrojí a zvětšeným rozpětím se začala vyrábět od 642. sériového kusu.

Do boje se poprvé dostala v květnu 1942. Filiálka Martinovy firmy v Omaze navíc začala produkovat i letouny verze B – 26C s větším rozpětím proti modelu B – 26B. Bombardéry B – 26 dále sloužily roku 1942 na Aleutských ostrovech a v britských službách v západní poušti jako Marauder Mk.I ( B – 26A ), Marauder Mk.IA ( B – 26B ) a Marauder Mk.II ( B – 26C ). Jejich prvním uživatelem se stala 14. peruť. Dále letouny používalo letectvo Svobodné Francie, Jihoafrické letectvo a pod označením AT – 23A a JM – 1 jako stroje pro vlečené vzdušné terče i americká armáda a letectvo Námořních sil Spojených států. V rámci americké 8. letecké armády, která v Británii působila od března 1943, používaly B – 26 hned čtyři bombardovací skupiny. Původně je nasazovaly k denním hloubkovým náletům proti silně bráněným cílům, za což ovšem krvavě platily, například 17. května 1943 byla nad Ijmuidenem prakticky zničena 322. bombardovací skupina. Později začaly B – 26 útočit ze středních výšek a ve verzích B – 26B a B – 26C se staly ke konci války páteří spojeneckého středního bombardovacího letectva v Evropě. Celkem vzniklo 4 708 letounů všech verzí.