Základní technické údaje: Lockheed P – 38L Lightning

Typ: jednomístný stíhací letoun/stíhací bombardovací letoun, pohonná jednotka: dva řadové pístové motory Allison V – 1710 – 111/113 V – 12 o výkonu 1 100 kW ( 1 475 koní), výkony: max. rychlost 666 km/h ve výšce 7 620 m, výstup do výšky:  6095 m/ 7 minut, dostup: 13 410 m, dolet: 724 km, hmotnost: prázdná: 5 806 kg, plná 9 798 kg, rozměry: rozpětí 15,85 m, délka 11,52 m, výška 2,99 m, výzbroj: 20 mm kanon a čtyři 12,7 mm kulomety v přídi, na závěsech pod křídly dvě 726 kg pumy

Vůbec prvním stíhacím projektem firmy Lockheed se stal dvoumotorový letoun se dvěma trupovými nosníky Lockheed P – 38Lighting, který konstruktéři navrhli na základě specifikace z roku 1937, požadující výškovou přepadovou stíhačku. Prototyp s označením XP – 38 poprvé vzlétl 27. ledna 1939, následovaly sériové letouny P – 38 s výzbrojí tvořenou 37 mm kanonem a čtveřicí 12,7 mm kulometů v přídi a s motory Allison V – 1710 – 27/29. Maximální rychlost 628 km/h byla vůbec nejvyšší, jakou v roce 1941 dosahoval nějaký dvoumotorový stíhací letoun.

První sériovou verzí se však stala až modifikace P – 38D, jejíž první exempláře bojové perutě obdržely v době japonského útoku na Pearl Harbor. Na základě dřívější objednávky obdrželo již v prosinci 1941 celkem 143 letounů britské Královské letectvo, které je ovšem po zkouškách odmítlo a předem dohodnutý kontrakt zrušilo. V Americkém armádním letectvu přišly po P – 38D letouny verze P – 38E, u nichž došlo k nahrazení 37 mm kanonů 20 mm zbraní. Stroje verze P – 38F měly schopnost přepravovat na závěsnících pod křídly až 907 kg pum, následovala modifikace P – 38G s menšími změnami ve vybavení a P – 38H, schopná přepravovat až 1 452 kg pum.

Od verze P – 38J, z výrobních pásů sjelo 2 970 letounů, se chladiče přesunuly do rozměrných podbradků pod motory bezprostředně za vrtulí. Při maximálním množství pohonných látek v přídavných nádržích dokázaly tyto stroje absolvovat hlídkové lety v délce 12 hodin. Většinu ze svých 40 vzdušných vítězství na tomto modelu P – 38 zaznamenal i nejúspěšnější americký stíhací pilot 2. světové války, major Richard I. Bong. Nejpočetnější stavěnou verzí se stala modifikace P – 38L, která se od P – 38J lišila pouze motory 111/113 namísto původně používaných 89/91. Existovala i fotoprůzkumná verze F – 4 a F – 5, letouny těchto modelů se používaly v Evropě i na Dálném východě. Celkem vzniklo 9 394 letounů Lightning.