Základní technické údaje: Brewster F2A – 3 Buffalo

Typ: jednomístný stíhací letoun, pohonná jednotka: hvězdicový pístový motor Wright R- 1820 – 40 Cyclone o výkonu 1 200 k, výkony: max. rychlost 517 km/h ve výšce 5 030 m, dolet přibližně 1 485 km, dostup 10 119 m, hmotnost: plná 3 247 kg, rozměry: délka 8,03 m, rozpětí 10,67 m, výška 3,6 m, výzbroj: čtyři kulomety ráže 12,7 mm + možnost vestavění závěsníků pro lehké pumy pod křídly

Když v září 1939 začala 2. světová válka, bylo námořní letectvo Spojených států amerických značně nepřipraveno na skutečný boj. 30. léta byla pro námořnictvo USA hodně klidným obdobím, ve kterém standardní výbavu tvořily stíhací dvojplošníky, a ačkoli probíhala jistá modernizace, americká námořní letecká technika v roce 1939 bezpochyby zaostávala za řadou zemí. V polovině 30. let nicméně letecká komise námořnictva vydala požadavek na nové stíhací letouny. Soutěžní návrhy předložily celkem tři společnosti, mezi nimi Grumman a Brewster. Firma Grumman byla již zavedeným dodavatelem námořní letecké techniky, zatímco Brewster byl v tomto oboru nováčkem. Přesto se právě Brewster stal vítězem a prototyp Modelu B – 139 se v červnu 1936 začal vyrábět.

Naštěstí však, jako jakási záruka, byl k pokračování vývoje vyzván také návrh firmy Grumman, původně dvojplošník, posléze však velmi schopný jednoplošný F4F Wildcat. Prototyp Brewsteru, nazvaný X2FA – 1, vzlétl začátkem roku 1938. Objednáno bylo 54 kusů prvního výrobního modelu F2A – 1. Několik z nich bylo přiděleno ke stíhací peruti VF – 2 amerického námořnictva, která se tak stala první námořní perutí vybavenou moderními stíhacími jednoplošníky. Model Buffalo představoval oproti předcházejícím dvojplošníkům ve službách amerického námořnictva obrovský skok kupředu, ale ve srovnání se soudobými stíhacími jednoplošníky v mnoha směrech značně zaostával.

Většina letadel ze skupiny F2A – 1 byla nicméně vyvezena do Finska a tyto plus další exportované letouny tam létaly úspěšně proti sovětským letounům v tzv. Zimní válce a poté až do roku 1944. Po F2A – 1 následoval   F2A – 2 ( celkem 43 strojů ) a poté mírně upravený a vylepšený F2A – 3 ( celkem 108 kusů ). Některé F2A – 3 se v řadách stíhací peruti VMF – 221 námořních sil Spojených států objevily v bitvě o Midway, kde však utrpěly drtivou porážku od japonských palubních stíhaček Zero. Velká Británie získala 170 exportních letounů Buffalo, dalších necelých 30 si objednala Belgie, ale tato zakázka se nikdy neuskutečnila. Většina ze 170 britských strojů byla zničena při marném odporu britských sil a sil zemí Commonwealthu proti japonské invazi v Malajsku a Singapuru. Letouny Buffalo získaly rovněž letecké jednotky Nizozemské východní Indie, jednalo se zhruba o 72 kusů. Některé z nich použili Nizozemci v heroickém, leč marném boji po vpádu japonských jednotek počátkem roku 1942.