Základní technické údaje: Fokker T.Vs

Typ: pětimístný střední bombardovací letoun, pohonná jednotka: dva vzduchem chlazené hvězdicové motory Bristol Pegasus XXVI o výkonu 925 k ( 690 kW ), výkony: max. rychlost 417 km/h, dostup 8 550 m, dolet 1 550 km, rozměry: délka 16,00 m, rozpětí 21,00 m, výška 4,20 m, hmotnost: prázdná 4 650 kg, plná 7 250 kg, výzbroj: kanon Solothurn S – 18/100 ráže 20 mm umístěný v proskleném nose letounu, čtyři kulomety ráže 7,9 mm instalované ve hřbetním, spodním, bočním a zadním střelišti + 1 000 kg pum

V roce 1930 se nizozemské letectvo začalo zajímat o konstrukci letounů, jež byly označovány jako letecké křižníky ( v nizozemštině Luchtkruiser ), které byly vybaveny velkým počtem kulometů a které měly napadat formace nepřátelských bombardérů, vlétat do jejich formací a ničit je, dále měly být tyto stroje schopné služby jako standardní bombardéry, byly to tedy víceúčelové letouny. Velení letectva požadovalo zakoupení co největšího počtu Luchtkruiserů a proto měla být okleštěna zakázka na výrobu jednomístných stíhaček Fokker D.XXI, kvůli uvolnění co největších finančních prostředků.

Firma Fokker poté přišla se svým typem T.V. Pětimístný dvoumotorový letoun, byl tvořen dřevěnými křídly, zatímco trup byl tvořen směsicí dřeva a kovu s ocelovými trubkami. Příď byla pokryta duralovým plechem, zbytek konstrukce byl potažen textilním potahem. V porovnání s jeho tehdy stavěnými současníky byla smíšená konstrukce krokem vzad, neboť se začala stále více prosazovat konstrukce celokovová. Aby letoun splňoval roli leteckého křižníku, konstruktéři umístili do prosklené přídě kanon ráže 20 mm s doplňkovou výzbrojí čtyř kulometů ráže 7,9 mm, z nichž zbraň umístěná v bočním střelišti se mohla po speciální lafetě přesunovat z pravého boku na levý a opačně. Samozřejmě se nezapomínalo ani na roli letounu, coby klasického bombardéru, a tak byl vybaven pumovnicí, která umožňovala přenášet až 1 000 kg pum.

Dne 7. prosince 1936 byla se společností Fokker podepsána smlouva zahrnující 16 letounů T.V. První vzlet proběhl o necelý rok později 16. října 1937 z letiště Schiphol. Prvních 11 letounů bylo nizozemskému letectvu dodáno v roce 1938, zbylé v roce 1939. Téměř okamžitě po zařazení do služby se však začaly projevovat vážné problémy s nespolehlivostí pohonných jednotek a vrtulí, i když letové vlastnosti Fokkerů T.V byly dobré. Další slabinou, která se naplno projevila při odrážení německé invaze, byly palivové nádrže, které nebyly chráněny samosvornými obaly, a proto letouny snadno vzplály. V létě 1939 tak Nizozemci došli k závěru, že je nutné letouny nahradit. Následně pak objednali v Německu 24 středních bombardérů Dornier Do 215s.

Dne 10. května po německé invazi se Fokkery T.V dostaly poprvé do boje, když bylo osm strojů z letiště Schiphol vysláno zabránit útoku německých bombardérů. Fokkery se vrhly na německou formaci a podařilo se jim dva nepřátelské letouny sestřelit. Poté však byly nizozemské T.V přesměrovány ke klasickým bombardovacím útokům, když například zaútočily na německé výsadkáře seskakující v Haagu a Rotterdamu. Celkově však ztráty rychle narůstaly a již na konci samotného prvního dne německé invaze byly bojeschopné pouhé dva stroje. Ty byly následujícího dne odeslány k útoku na mosty přes řeku Massu v Rotterdamu, na základnu se však vrátil jen jeden. Poslední Fokker T.V byl sestřelen 13. května 1940 při dalším pokusu o zničení mostů, tentokrát v Moerdijku.