Základní technické údaje: Heinkel He 177 A – 5/R2 Greif

Typ: šestimístný těžký bombardovací letoun, pohonná jednotka: dva zdvojené řadové invertní 12válcové pístové motory Daimler – Benz DB 610A – 1/B – 1 o výkonu 2 200 kW ( 2 950 koní ), výkony: max. rychlost: 488 km/h ve výšce 6 000 m, počáteční stoupavost 190 m/min, dostup 8 000 m, dolet 5 500 km, hmotnost: prázdná 16 900 kg, plná 31 000 kg, rozměry: délka 20,4 m, rozpětí 31,44 m, výška 6,4 m, výzbroj: 7,92 mm kulomet MG 81 v přídi, 13 mm kulomet MG 131 v přední hřbetní střelecké věži, 13 mm kulomet MG 131 v zadní částí spodní gondoly, 20 mm kanon MG FF v přední části spodní gondoly a 20 mm kanon MG FF v zadním střelišti, 6 000 kg pum v pumovnici nebo dvě střely Hs 293

Po krachu německých plánů na výstavbu strategického bombardovacího letectva roku 1936 se Luftwaffe těžkými bombardéry až do roku 1938 vůbec nezabývala, potom ale Ministerstvo letectví ( RLM ) vyzvalo společnost Heinkel k předložení projektu podobného stroje. Výsledkem se stal Heinkel He 177 Greif, čtyřmotorový středoplošník, jehož pohonné jednotky DB 601 o výkonu 746 kW ( 1 000 koní ) konstruktéři seskupili do dvou párů pohánějících vždy jednu vrtuli. Prototyp He 177 V1 poprvé vzlétl 19. listopadu 1939. Vzhledem k přehřívajícím se motorům a trvalým konstrukčním nedostatkům se sériová výroba značně zpozdila, takže první He 177A – 1 se k operačním zkouškám u jednotky I/KG 40 dostal až v červenci 1942.

Během testů podnikl několik náletů na Velkou Británii. Celkově ale spíše zklamal. Výroby se dočkala subvarianta He 177A – 3 a v jejím rámci i He 177A – 3/R3 s výzbrojí tří řízených protilodních střel Hs 293. Verze He 177A – 3/R5 dostala do spodní gondoly 75 mm kanon a He 177A – 3/R7 sloužil jako torpédonosný bombardér. Stroje He 177A – 3 použila jednotka KGr 2 v lednu 1943 k zásobování německých vojsk v obleženém Stalingradu. U He 177A – 5 se objevily zesílené nosné plochy umožňující přepravu větších nákladů na vnějších závěsech a nevelké množství letounů této subvarianty přestavěli instalací 33 raketnic s neřízenými střelami v prostoru obvyklé pumovnice na ničitele nepřátelských letadel.

Počátkem roku 1944 se nevelký počet He 177A – 5 vrátil k nočním náletům nad Velkou Británii. Bombardéry této verze se staly posledními letouny své třídy, jež vstoupily do služby u Luftwaffe, vývoj dalších bombardovacích letounů již nedostal v posledním roce války žádnou podporu. Vznikly ale i další projekty, například He 177V38, který měl sloužit jako nosič naštěstí nedokončené německé atomové pumy. Celkem vzniklo 30 prototypů a asi 1 160 sériových He 177 všech verzí.