Focke-Wulf Ta 154 • Druhá světová válka • druhasvetova.com

 

Focke Wulf Ta 154

Základní technické údaje: Focke – Wulf Ta 154A – 1

Typ: dvoumístný noční stíhací letoun, pohonná jednotka: dva řadové pístové motory Junkers Jumo 213E každý o výkonu 1 750 koní, výkony: max. rychlost 650 km/h ve výšce 7 087 m, dostup 10 900 m, dolet 1 365 km, hmotnost: plná 8 930 kg, rozměry: délka 12,56 m ( s instalovaným radarem ), rozpětí 16 m, výška 3,6 m,  výzbroj: dva 20 mm kanony a dva 30 mm kanony po stranách trupu

Již před začátkem 2. světové války bylo stratégům v některých zemích jasné, že se letecké války v budoucnu nebudou odehrávat převážně v denních hodinách. V současnosti je pro bojová letadla schopnost plnohodnotně létat v noci naprostou samozřejmostí, dokonce nezbytnou nutností, ale ve 30. letech to byl poměrně nový koncept. Vývoj radarové technologie v Británii nejen umožnil pozemním radarovým stanicím včas varovat před blížícími se útočnými svazy nepřátelských bombardérů, ale postupná miniaturizace tohoto vybavení znamenala, že jej zbrusu nová kategorie letadel mohla mít sebou přímo na palubě. Touto kategorií byly radarem vybavené noční stíhačky.

Většina prvních nočních stíhaček 2. světové války radarem ještě vybavena nebyla a musela se spoléhat na primitivní pomůcky, jako například vyhledávací reflektory. Klíčovým faktorem byly též letecké dovednosti pilotů. Brzy se však radary začaly montovat do letadel, většinou dvoumotorových a dostatečně výkonných na to, aby kromě těžkého radarového vybavení mohly nést i dostatečnou výzbroj a také dostatečně prostorných, aby se do nich vešlo toto vybavení i s jeho operátorem. Přes tyto požadavky byly první noční stíhačky, které se ve válce objevily, většinou pro tyto účely přestavěné verze již existujících letadel. Pouze jediný letoun, americký Northrop P – 61 Black Widow, byl k tomuto účelu konstruován již od samého počátku. V Německu začal vývoj nočního stíhacího letectva, které by bojovalo s rostoucím počtem bombardérů RAF nalétávajících v noci na německá města a strategické cíle, poměrně pozdě. Jednoduchý systém existoval od roku 1940 a následně bylo několik existujících typů úspěšně přestavěno do podoby nočních stíhaček.

Ve stejné době se začaly vyvíjet také první pozemní výstražné radary. Pro nacistický režim však bylo přemýšlení v této defenzivní rovině příliš poraženecké. Proto začal v Německu vývoj skutečné noční stíhačky Focke – Wulf Ta 154 příliš pozdě. První prototyp vzlétl 1. července 1943 a byl na tehdejší německé poměry neobvyklý pro svou převážně dřevěnou konstrukci, čímž se velmi podobal britskému de Havilland Mosquito. Ta 154 byl proto po právu často označován jako Moskito, což zároveň vyjadřovalo dobrou výkonnost jeho prototypu. První výrobní exempláře vzlétly v polovině roku 1944, ale dva brzy havarovaly, což odhalilo závažný výrobní nedostatek, že totiž lepidlo použité na spojení jednotlivých konstrukčních dílů způsobovalo uhnívání dřeva. Toto spolu s dalšími problémy vedlo koncem roku 1944 ke zrušení celého programu. Některé z prvních vyrobených strojů byly vybaveny radarem FuG 212 nebo FuG 220 Lichtenstein a podle některých zdrojů se zúčastnily několika bojových akcí. Plánovala se různá vylepšení a další vývoj, například série Ta 154C a Ta 254, ale žádný z těchto projektů se nedostal příliš daleko. Existoval rovněž plán na použití dokončených draků Ta 154 jako oddělitelných součástí kompozitních letadel typu Mistel, které by likvidovaly formace amerických bombardérů, ale ani tato myšlenka nebyla naplněna.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt