Avro Lancester - druhá světová válka | druhasvetova.com

 

Avro Lancester

Základní technické údaje: Avro Lancester

Typ: sedmimístný těžký bombardovací letoun, pohonná jednotka: čtyři pístové motory Rolls – Royce  Merlin XXIV V – 12 o výkonu 1 223 kW ( 1 640 koní ), výkony: maximální rychlost: 462 km/h ve výšce 3 505 m, dostup 7 470 m, dolet s 3 175 kg nákladem pum 4 070 km, hmotnost: prázdná 16 738 kg, vzletová 31 751 kg, rozměry: rozpětí 31,09 m, délka 21,18 m, výška 6,1 m, výzbroj: 7,7 mm kulomety, dva v přídi, dva ve hřbetní střelecké věži, čtyři v zadní střelecké věži, jedna 9 979 kg puma nebo až 6 350 kg menších pum

Nikdo zřejmě nebude zpochybňovat tezi, že Avro Lancester byl nejlepším britským bombardovacím letounem 2. světové války, mnozí jsou dokonce přesvědčeni o jeho primátu mezi vůbec všemi bombardéry války. O to kurióznější je, že tento typ vznikl z neúspěšného dvoumotorového stroje Avro Manchester. Tvrzení, že Lancester byl pouze čtyřmotorovým Menchesterem, není pravdivé, zakázku na přestavbu dvoumotorového bombardéru na čtyřmotorový s použitím základní konstrukce Menchesteru totiž firma Avro dostala ještě dříve, než se první Menchestery dostaly k bojovým perutím. Pravda ovšem je, že prototyp Lancesteru vznikl přestavbou jednoho sériového Menchesteru. Konstruktéři navrhli větší vnější části nosných ploch a pro pohon použili čtyři motory Rolls – Royce Merlin X. U tohoto prototypu ještě zůstala zachována trojitá směrová kormidla původního letounu, později je ovšem modifikovali na dvojité, což se stalo pro letouny Lancester typickou instancí.

Prototyp poprvé vzlétl 9. ledna 1941 a později téhož měsíce se dostal do Leteckého a zbrojního zkušebního ústavu v Boscombe Down, kde prošel intenzivními zkouškami. Nový bombardér se od počátku  jevil jako úspěšný, takže brzy následovala objednávka sériových strojů. Ve válečných podmínkách probíhala výroba neuvěřitelně rychle, takže první sériový Lancester vzlétl již v říjnu 1941. Výrobní linka letounů Menchester se dočkala úpravy, takže mohla začít ve velkém produkovat bombardéry označené Lancester I. U perutí začaly rychle Lancestery  nahrazovat neúspěšné Manchestery, výroba postupovala takovým tempem, že jí brzy ohrozil možný nedostatek motorů Merlin. Řešením se staly licenční pohonné jednotky americké firmy Packard, která tyto své motory Merlin dodávala do Lancesterů  i jiných britských typů.

Dalším východiskem z nouze se pak stalo použití hvězdicových motorů Bristol Hercules VI o výkonu 1 294 kW ( 1 735 koní ). Mezitím se ovšem motory Merlin poháněné Lancestery stávaly stále silnější a silnější. Už u prototypu se začaly zkoušet motory Merlin XX a Merlin XXII o výkonu 954 kW ( 1 280 koní ), sériové letouny poháněly motory Merlin XXIV o výkonu 1 208 kW ( 1 620 koní ). Na původně plánovanou spodní střeleckou věž konstruktéři rezignovali, takže pasivní výzbroj stroje tvořily tři hydraulicky ovládané střelecké věže Frazer – Nash s osmi 7,7 mm kulomety. Po dvou zbraních v přední a hřbetní věži, v zádi pak čtyři kulomety. Pumovnice, původně navržená pro 1 814 kg pum, se stále zvětšovala, takže postupně mohla pojmout i velké pumy, například 3 629 kilogramovou, 5 443 kilogramovou a nakonec dokonce 9 979 kilogramovou pumu Grand Slam, konstruktéra Barnese Wallise, vůbec největší pumu 2. světové války.

Veřejnost se o nových bombardérech dozvěděla až 17. srpna 1942, když 12 letounů 44. a 97. perutě provedlo denní nálet bez stíhací ochrany na Augsburg. Lancestery letěly v hloubkovém letu a podařilo se jim značně poškodit továrnu na dieselové motory pro ponorky, samy však zaplatily vysokou cenu  – 7 se jich nevrátilo. Vývoj bombardérů Lancester šel ruku v ruce s vývojem britských leteckých pum. První Lancestery přepravovaly normální letecké pumy v uzavřených pumovnicích, posléze se ale pumy stávaly větší a větší, takže konstruktéři museli pumovnici prohloubit a její dveře vyklenout z hladké linie spodní části trupu. V některých případech dokonce pumové dveře demontovali úplně a speciální pumy se přepravovaly přímo pod trupem. Několikrát Lacestery zaútočily na německou bitevní loď Tirpitz a 12. listopadu 1944 se kombinované formaci z  9. a 617. perutě podařilo tento kolos v norském fjordu 5 443 kilogramovými pumami potopit.

Vrchol ve vývoji konvenčních pum pak znamenal 9 979 kilogramový typ Grand Slam určený k ničení betonových konstrukcí. V případě, že tato puma explodovala pod povrchem země, vyvolávala efekt srovnatelný se zemětřesením. Poprvé tyto pumy proti viaduktu u Biefeldu použila 617. Peruť dne 14. března 1945.  Výsledkem bylo značné poškození několika mostních oblouků. Přesto, že postupně vznikaly nové a nové varianty, zůstal Lancester B.Mk.I vyráběn po celou dobu války, poslední kus dodala továrna Armstrong Whitworth 2. února 1946. Celková výroba zahrnuje dva prototypy Mk.I, 3 425 sériových Mk.I, 301 Mk.II, 3 039 Mk.III, 180 Mk.VII a 430 Mk.X. Dohromady 7 377 letounů. Stavěly se u firem Avro, Armstrong Whitworth, Austin Motors, Metropolitan Vickers, Vickers – Armstrongs a Victory Aircraft. V rámci jednotlivých subverzí existovaly i nejrůznější konverze. Podle statistik používalo Lancestery přinejmenším 59 bojových perutí Velitelství bombardovacího letectva. Letouny podnikly více než 156 000 bojových letů a svrhly 618 350 tun výbušných pum a více než 51 000 000 kusů zápalných pum.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt