Základní technické údaje: 8 – in Howitzer M1

Ráže: 203 mm, délka vlastní zbraně: 5,324 m, hmotnost: přepravní 14,515 kg, bojová 13 471 kg, rozsah náměru: od – 2° až  + 65°, odměr: 360°, počáteční rychlost střely: 594 m/s, dostřel: 16 596 m, hmotnost střely: 90,7 kg

Po vstupu Spojených států do 1. světové války v roce 1917 byly mezi mnoha typy těžkých dělostřeleckých zbraní, které obdržely americké jednotky ve Francii, britské 8palcové houfnice Mk.VII a VIII, které byly paradoxně vyrobeny ve Spojených státech na základě britské objednávky. Američané po nich s radostí sáhli, neboť se brzy přesvědčili, že se jedná o velmi přesné zbraně. Po roce 1918 v USA zřídili výrobu verze pro vlastní armádu. Stalo se tak pod záštitou komise s názvem Westervelt Board, která také doporučila zavedení 155 mm kanonu M1.

Komise dále navrhla, aby 155 mm kanon a 203 mm houfnice sdílely stejný typ lafety. Nová houfnice a 155 mm kanon M1 tak používaly stejnou lafetu M1. Navzdory doporučením komise probíhal vývoj nové houfnice pomalu a zdlouhavě, s častými přestávkami. K přijetí houfnice do výzbroje americké armády tak došlo až v roce 1940. Zbraň dostala oficiální označení houfnice M1 ráže 8“. Měla mnohé rysy společné s původní britskou konstrukcí, byla však delší a s lafetou M1 střílela ještě přesněji než její předchůdkyně. Přesto, že houfnice M1 a 155 mm kanon M1 používaly stejnou lafetu, nedaly se hlavně vzájemně zaměňovat. Výměna hlavní by se neobešla bez velkého podílu dílenské práce a mnoha potíží. Po svém zavedení do výzbroje jednotek se houfnice M1 brzy stala oblíbenou výkonnou zbraní. Díky vysoké přesnosti střelby se mohla používat k ničení bodových cílů v blízkosti vlastních jednotek a sloužila proto k umlčování opěrných bodů a opevnění nepřítele. Houfnice původně používala trhavou střelu o hmotnosti 90,7 kg, která se rovněž nabíjela do pobřežních děl ráže 203 mm.

Později ji nahradila speciální trhavá střela M105. Měla stejnou hmotnost jako starší střela, její dostřel však činil 16 596 m. Střela M105 se dosud u houfnic M1 používá. Houfnice M1 dostala po válce nové označení M115. Stejně jako 155 mm kanon M1 se i houfnice vyráběla v samohybném provedení, které však vzniklo až v roce 1946. Samohybná verze M46 používala podstatně upravený podvozek tanku M25. Další vývoj zbraní této koncepce vedl ke vzniku řady M110, která původně měla prakticky nezměněnou taženou lafetu. V současné době je rozšířena moderní varianta M110A2 s podstatně delší hlavní. Tažená 8“ houfnice se stále v širokém měřítku používá po celém světě a nic nenasvědčuje tomu, že by měla v brzké době armádní služby opustit. 203 mm houfnice se tak oprávněně může těšit pověsti nejdéle sloužící moderní těžké dělostřelecké zbraně, jejíž počátky lze vysledovat až do období 1. světové války.