Základní technické údaje: Polní kanon vzor 1942

Ráže: 76,2 mm, délka vlastní zbraně: 3,246 m, hmotnost: přepravní a bojová 1 120 kg, rozsah náměru: - 5° až  + 37°, rozsah odměru: 54°, počáteční rychlost střely: 680 m/s, dostřel: 13 215 m, hmotnost střely: 6,21 kg

Sověti přišli v roce 1941 díky rychlému postupu Němců o velkou část výrobních kapacit dělostřelecké techniky. V takové situaci se vrchním orgánům zabezpečení armády přijímala rozhodnutí velmi obtížně. Velké zásoby zbraní všeho druhu padly do rukou Němcům, a aby se podařilo tyto ztráty nahradit, zřizovali Sověti výrobní provozy narychlo v místech, kde předtím nikdy žádné továrny nestály. Ve prospěch Sovětů nakonec hrála typická vlastnost jejich konstrukčních kanceláří, kterou byla vrozená konzervativnost. Konstruktéři do svých návrhů vnášeli pramálo skutečných novinek, většinou pracovali na postupném vývoji zbraní. Často, se kombinovala nová zbraň nebo lafeta s již existující lafetou nebo zbraní.

Tento postup se Sovětům velmi osvědčil po roce 1941. V roce 1939 zavedli do výzbroje novou zbraň, 76,2 mm polní kanon vzor 1939 neboli 76 – 39. Do výzbroje byla zavedena proto, že i když byl kanon 76 – 36 velmi dobrou zbraní, byl poměrně velký. Žádoucí byla zbraň menších rozměrů. Kanon 76 – 39 měl kratší hlaveň a používal lafetu odvozenou od lafety typu 76 – 36. Bylo proto možné použít hlaveň a brzdovratné zařízení kanonu 76 – 39 v kombinaci s novou lafetou, když se výroba znovu rozběhla. Výsledkem byl 76,2 mm polní kanon vzor 1942, později známý jako 76 – 42 nebo Zis – 3.

Kanon 76 – 42 byl jedním z nejpočetnějších kanonů 2. světové války. Vyráběl se v tisícových sériích. Kromě toho byl velmi univerzální, dal se použít nejen jako polní kanon, ale také jako protitanková zbraň, tankový a samohybný kanon. Nová lafeta byla velmi jednoduchá, ale robustní, měla rozevírací ramena a jednoduchý plochý ochranný štít. Sestava zbraně byla přizpůsobena k použití úsťové brzdy, která snížila zatížení zbraně při výstřelu a přispěla k udržení hmotnosti lafety v rozumných mezích. V celé konstrukci se odrážela snaha o vytvoření výrobně co nejjednodušší zbraně. V bojových podmínkách se typ 76 – 42 osvědčil jako lehká a snadno ovladatelná zbraň, která navíc měla vynikající dostřel. Práci týlovému systému Rudé armády ulehčila důsledná standardizace střeliva. Kanon 76 – 42 používal stejné náboje jako kanon tanku T – 34 ráže 76,2 mm a další podobné zbraně. V průběhu 2. světové války se používaly jen dva základní typy nábojů s trhavou a protipancéřovou střelou, příležitostně se ještě používala dýmová střela.

Kanon 76 – 42 vznikl ve velkých počtech. V některých státech slouží ještě v současnosti. Bylo zaznamenáno jeho nasazení v Indočíně a Koreji, typ se stále široce používá v Africe a na Dálném východě. Kanon 76 – 42 se ve velkém dodával různým osvobozeneckým armádám, jako Organizaci pro osvobození Palestiny nebo SWAPO v jihozápadní Africe. Zatím se nezdá, že by měl jeho bojový život definitivně skončit. Uskutečnila se též řada pokusů o umístění kanonu 76 – 42 na různé samohybné lafety. Ve větších počtech se však vyráběla jen jedna, samohybný kanon SU – 76, což je další sovětská zbraň, hojně používaná ještě řadu let po skončení 2. světové války.