3,7 – cm Flak 18, 36 a 37 - druhá světová válka | druhasvetova.com

 

3,7 – cm Flak 18, 36 a 37

Základní technické údaje: Flak 36 a 37

Ráže: 37 mm, délka zbraně: 3,626 m, hmotnost: bojová 1 550 kg, náměr: - 8° až + 85°, odměr: 360°, počáteční rychlost střely: 820 m/s, maximální účinný dostup střely: 4 800 m, kadence: 160 ran/min, hmotnost střely: 0,64 kg

Při svém přijetí do výzbroje byl 3,7 cm protiletadlový kanon Flak 18 německou armádou řazen ke středorážovým protiletadlovým zbraním. Kanon vyvinula ve Švýcarsku firma Rheinmetall. Přesunem svých aktivit za hranice Německa společnost obešla omezení, vyplývající z Versailleské smlouvy z roku 1919. Původní označení kanonu bylo ST 10 nebo Solothum S10 – 100. Flak 18 trpěl mnoha palčivými technickými problémy, které se časem z větší části podařilo odstranit. Ani poté však nebyl považován za příliš zdařilou zbraň. V původní podobě byly kanony a horní lafeta umístěny na těžkém a složitém dvounápravovém podvozku. Změna odměru probíhala velmi pomalu a závěrový mechanismus postihovaly časté poruchy. Přes své nedostatky však Flak 18 nebyl nikdy z výzbroje vyřazen ve prospěch jiné zbraně.

Před rokem 1939 se některé kanony vyvezly do Číny. Výroba Flaku 18 skončila v roce 1936, kdy začala výroba nové zbraně stejné ráže. Nový kanon ve velké míře přebíral konstrukční prvky předchozího typu, zároveň se od něj v mnoha věcech lišil. Změny se týkaly i používaného střeliva. Nové střely měly jednu vodící obroučku namísto původních dvou. Podstatně přepracována byla i spodní lafeta, která byla nyní jednonápravová. Celkově si nový kanon, označený 3,7 cm Flak 36, zachoval stejný výkon jako jeho předchůdce, jeho ovladatelnost v bojových podmínkách však byla mnohem lepší. Další variantou byl 3,7 cm Flak 37, který se však od předchozího typu lišil jiným, velmi složitým zaměřovačem s předsazovací funkcí, poháněným hodinovým strojkem. Kanony Flak 36 a Flak 37 se vyráběly ve velkých počtech. V srpnu 1944 jich jenom jednotky Luftwaffe měly 4 211 v bojeschopném stavu. Námořnictvo používalo různé formy základního kanonu, montovaného na speciální typy námořních lafet. Kanon byl také součástí výzbroje ponorek. Existovalo i několik samohybných verzí. V bojových podmínkách tvořilo obsluhu kanonu zpravidla sedm vojáků, z nichž jeden obsluhoval přenosný dálkoměr. Po roce 1944 se od používání dálkoměrů upustilo. Kolem roku 1940 se kanony Flak 18, 36 a 37 staly standardní obrannou zbraní proti nízkoletícím spojeneckým letadlům.

Obvykle byly organizovány v bateriích po 9 nebo 12 kanonech. Mnohé byly staticky umístěny na věžích pro protiletadlové kanony. Věže budované v blízkosti důležitých objektů umožňovaly velký rozsah pohybu kanonu při střelbě. Po Říši jezdily i speciální vlaky s protiletadlovými kanony a směřovaly do oblastí nejtěžších spojeneckých náletů. Ve výzbroji vlaků nechyběly ani Flaky 36 a 37. Kanony sloužily také u polních jednotek a příležitostně se uplatnily jako protitankové zbraně. Pro východní frontu se vyvinula dělostřelecká mina s kumulativní hlavicí, zasouvaná do ústí hlavně kanonu. Tato protitanková mina se odpalovala pomocí speciální nábojky. Výroba kanonů Flak 36 a 37 pokračovala až do samého konce války ve třech hlavních podnicích ( jeden z nich byl na území Československa ). Flaky 36 a 37 však byly výrobně poměrně drahé a proto se vyvinul jednodušší a levnější Flak 43.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      design by Jakub M.             admin \ archiv aktualizací \ o webu \ kontakt