Základní technické údaje: Canon de 105 mm mle 1913 Schneider

Ráže: 105 mm, délka vlastní zbraně: 2,987 m, hmotnost: přepravní 2 650 kg, bojová 2 300 kg, rozsah náměru: 0° až  + 37°, rozsah odměru: 6°, počáteční rychlost střely: 550 m/s, dostřel: 12 000 m, hmotnost střely: 15,74 kg pro francouzské kanony

V první dekádě 20. století francouzský koncern Schneider v rámci svého dobře promyšleného plánu rozšíření trhů převzal ruskou Putilovskou zbrojovku. Tento podnik byl po dlouhou dobu nejvýznamnějším ruským zbrojním producentem, ale počátkem 20. století jeho plány na rozšíření zhatily omezené možnosti ruského trhu. Příliv francouzského kapitálu tak pro něj měl významný přínos. Mezi konstrukcemi, které vznikaly na rýsovacích prknech Putilovského závodu, byl projekt moderního 105 mm kanonu, který v porovnání se zbraněmi stejné ráže sliboval podstatné zvýšení dostřelu a účinnosti. Schneider spěšně ukončil vývoj tohoto modelu a nabídl jej francouzské armádě. Ta zprvu nejevila zájem, neboť hodlala vystačit se 75 mm kanonem a těžší zbraně pokládala za zbytečné.

Nakonec však obchodní strategie koncernu Schneider slavila úspěch, když v roce 1913 francouzská armáda přijala ruskou konstrukci do výzbroje jako Canon de 105 modele 1913 Schneider, obvykle označovaný L 13 S. Boje roku 1914 Francouzům ukázaly, že 75 mm kanony nemohou zajistit veškerou požadovanou palebnou podporu a že je třeba mít  i těžší zbraně. Kanon L 13 S tím byl schválen do výzbroje a z výrobních linek Schneiderova koncernu začaly sjíždět velké počty 105 mm kanonů. V letech 1914 až 1918 kanon L 13 S odvedl vynikající práci. Jednalo se o solidně stavěnou zbraň s dlouhou hlavní a konvenční skříňovou lafetou, která umožňovala dostatečný rozsah náměru při střelbě střel hmotnosti 15,74 kg až do vzdálenosti 12 000 m. Po roce 1918 se kanon L 13 S z Francie vyvezl do řady zemí. Francie zbraně prodala nebo postoupila armádám pod francouzským vlivem. Mezi státy, které dostaly kanony L 13 S, patřily Belgie, Polsko a Jugoslávie, největší počet zbraní však odebrala Itálie. Zde kanon dostal označení Kanonne da 105/28 a zůstal jednou z nejdůležitějších zbraní italské armády až do roku 1943.

Poláci své L 13 S vybavili novou lafetou s rozevíratelnými rameny. Jejich Armata wz. 29 zůstala ve výzbroji armády až do roku 1939, kdy zemi napadli Němci. Po roce 1940 Němci ukořistěné kanony L 13 S vyhodnotili jako schopné další služby. Kromě 854 kanonů, které měli Francouzi ve výzbroji ještě v květnu 1940, se Němci zmocnili mnoha dalších provozuschopných zbraní. Mnohé dostaly okupační jednotky, ale až v roce 1941 se pro velké počty 105 mm kanonů našlo důstojné uplatnění. Když se začalo s vyzbrojováním obranných staveb Atlantického valu, stal se kanon L 13 S jednou z nejdůležitějších zbraní, které měly být použity k tomuto účelu. Kanonů L 13 S měli Němci tolik, že se mohly stát standardním prvkem výzbroje pevností. Ve skladech se nacházelo také velké množství příslušného střeliva.

L 13 S dostal německé označení 10,5 – cm K 331( f ) a na západním pobřeží čekal, až nastane čas pro jeho nejdůležitější uplatnění ve 2. světové válce. Bývalým belgickým zbraním Němci přidělili označení 10,5 – cm K 333( b ). Němci kanony zbavili jejich původních lafet a umístili je v otevřených kruhových postaveních ze železobetonu nebo kasematách. Postavení byla součástí dělostřeleckých baterií druhé obranné linie Atlantického valu. Mnohé pevnosti, ukryté mezi písčitými dunami atlantického pobřeží, se dochovaly dodnes. Jako zbraň pobřežní obrany byl kanon L 13 S více než přiměřený. Dělostřelecké baterie byly pro útočníky velmi tvrdým oříškem. Naštěstí se vylodění v Normandii v červnu 1944 většině těchto dělostřeleckých pevností dokázalo vyhnout. Ne všechny kanony Schneider ve výzbroji pevností byly francouzského původu, některé dorazily například z Polska nebo Jugoslávie. Němci dali bývalým italským a jugoslávským kanonům označení 10,5 – cm 338(  i ) a 10,5 – cm K 338( j ), modifikované a nemodifikované polské zbraně označili 10,5 – cm K13( p ) a 10,5 – cm K29( p ).