Základní technické údaje: houfnice vz. 37

Ráže: 149,1 mm, délka: 3,60 m, hmotnost: přepravní 5 730 kg, bojová 5 200 kg, rozsah náměru: od  - 5° do + 70°, odměr: 45°, počáteční rychlost střely: 580 m/s, dostřel: 15 100 m, hmotnost střely: 42 kg

Počátkem 30. let Škodovy závody v Plzni dokázaly zkonstruovat, vyvinout a vyrobit zcela nové dělostřelecké zbraně, které neměly nic společného se starými modely z 1. světové války, jež do té doby tvořily hlavní náplň firmy. V roce 1933 společnost představila kromě jiného zcela novou řadu houfnic ráže 149 mm, označovanou jako řada K. První z nich, houfnice K1, se vyráběla v roce 1933. Veškerá produkce této zbraně, která nesla také označení vzor 33, směřovala do Turecka, Rumunska a Jugoslávie. K1 byla naprosto moderní houfnice s lafetou s mohutnými rozevírajícími rameny, určená pro tažení koňmi nebo motorizovanou přepravu. Při tažení za motorovým vozidlem se houfnice převážela jako celek, při použití koní se rozkládala na hlaveň a lafetu.

Přes svůj úspěch v zahraničí houfnice K1 zcela nesplňovala požadavky československé armády. Dalším vývojem vzniklo provedení K4, které již armádním představám plně odpovídalo. Houfnice K4 měla hodně společného s K1, měla však kratší hlaveň a při přepravě koňmi se již nemusela rozebírat na dvě části. Československá armáda směřovala mílovými kroky k plné motorizaci, K4 se proto vybavily koly s pneumatikami a několika dalšími prvky, které vytvářely předpoklady pro motorizovanou přepravu. Po těchto úpravách se československá armáda rozhodla přijmout houfnici K4 do své výzbroje jako standardní těžkou polní houfnici. Měla nahradit širokou paletu zastarávajících typů, pocházejících z období 1. světové války. K4 dostala armádní označení 15 – cm hrubá houfnice vzor 37, kde číslo 37 označovalo rok přijetí do výzbroje. Škoda vypracovala výrobní dokumentaci, což si však vyžádalo určitý čas. Mezitím došlo k okupaci československého pohraničí. Poté se přípravy výroby ještě urychlily, jenže se ztrátou pohraničí, Československo zároveň přišlo o linie obranných pevností a bylo tak ještě otevřenější případné německé agresi. V roce 1939 Němci okupovali zbývající část země.

Němci také samozřejmě zabavili Škodovy závody v Plzni, kde na výrobních linkách našli první vyrobené houfnice vz. 37. V té době se v Plzni vyráběl malý počet typů dělostřeleckých zbraní, které Němci vyzkoušeli na zkušebních střelnicích v Říši. Přitom zjistili, že houfnice vz. 37 je kvalitní zbraní schopnou další služby, s dobrou hodnotou maximálního dostřelu 15 100 m. Střely pro houfnici vážily 42 kg. Němci se proto rozhodli zachovat výrobu houfnice vz. 37 v plzeňském závodě pro vlastní potřebu. Tak se ze vzoru 37 stala německá standardní houfnice 15 – cm schwere Feldhaubitze 37 ( t ). V německé armádě se houfnice staly součástí standardní dělostřelecké výzbroje mnoha divizí. Uplatnily se během bleskového tažení ve Francii v květnu a červnu 1940 a později při vpádu do Sovětského svazu v roce 1941. Některé z nich sloužily v Sovětském svazu ještě v roce 1944, poté však byly předány balkánským armádám kontrolovaným Němci. Sloužily mimo jiné na území Jugoslávie. Jedním z příjemců byl i slovenský stát.