Základní technické údaje: Ordnance,QF, 3 – in 20 cwt

Ráže: 76,2 mm, délka přepravní: 7,468 m, šířka:2,311 m, výška: 2,794 m, délka hlavně: 3,551 m, délka drážkované části vývrtu: 2,977 m, hmotnost: přepravní i bojová 7 976 kg, rozsah náměru: - 10° až  + 90°, rozsah odměru: 360°, počáteční rychlost střely: 610 m/s, účinný dostup střely: 7 100 m, hmotnost střely: 7,26 kg

Britský protiletadlový kanon ráže 3“ ( 76,2 mm ) se vyznačoval tím, že byl úplně prvním kanonem určeným pro roli protiletadlové zbraně. První vzorky kanonu sloužily od roku 1914, od té doby se základní konstrukce zbraně neustále zdokonalovala. Ještě v roce 1940 armáda stále používala nezanedbatelné počty těchto kanonů, jejichž oficiální úřední označení znělo, Ordnance,QF, 3 in 20 cwt. Díky modernizacím se stále jednalo o životaschopnou zbraň, která však svým výkonem zaostávala za pozdějšími typy. Britové zamýšleli v roce 1939 v průběhu dvou let většinu kanonů nahradit modernějšími zbraněmi, především kanony ráže 94 mm.

V roce 1939 v armádě sloužily kanony celkem osmi provedení. Některé měly klínový závěr, jiné šroubový závěr s přerušovaným vícechodým závitem, další měly samostatné hlavňové vložky atd. Používané lafety byly rovněž velmi různorodé. Některé měly čtyři kola, jiné jen dvě, mnohé kanony byly určeny k instalaci ve statických palebných postaveních. V roce 1940 drtivá většina všech sloužících britských střelců z protiletadlových kanonů prošla výcvikem na 76,2 mm kanonu. Tento kanon byl standardní zbraní malých pravidelných sil, navíc se stal hlavní výzbrojí vzrůstajícího počtu baterií domobrany, které začaly vznikat koncem 30. let. Kanon měl velmi jednoduchou konstrukci. Tvořila jej hlaveň a brzdovratné zařízení instalované v kolébce, zavěšené mezi bočními stěnami horní lafety, umístěné na točně. Točna mohla být instalována na těžké křížové platformě nebo na dvouosém podvozku, kterým koncem roku 1939 byly vybaveny kanony používané polními vojsky.

Kanon představoval hlavní výzbroj baterií protivzdušné obrany britského expedičního sboru. Některé baterie byly v roce 1940 vybaveny kanony ráže 94 mm, vojáci však raději dávali přednost mnohem lehčím a snadněji ovladatelným kanonům ráže 76,2 mm, které důvěrně znali. Spory o tom, zda – li baterie vyzbrojit novými zbraněmi či nikoli, vyřešila porážka britského expedičního sboru na evropské pevnině. U Dunkerque Britové ztratili většinu svých 76,2 mm kanonů. Byly buď zničeny nebo ukořistěny Němci ,kteří je později použili pro vlastní účely u jednotek rozmístěných na území Francie. Znali je pod označením 7,5 – cm Flak Vickers ( e ). Na britských ostrovech zůstalo jen málo bojeschopných 76,2 mm kanonů, většinou ve statických zařízeních. Kanony byly z výzbroje bojových jednotek vyřazeny a jejich kolové podvozky se upravily na odpalovací zařízení raket. Takto se přestavělo kolem sta podvozků. Demontované hlavně posloužily jako hlavní výzbroj stíhačů tanků postavených na základě tanku Churchill. Projekt stíhače tanku nakonec skončil neúspěšně. Tajemstvím zůstává zastřen jiný plán, který předpokládal montáž padesáti 76,2 mm hlavní na přebytečné lafety 17liberního protitankového kanonu. Zbraně měla v roce 1944 dostat britská domobrana. V roce 1945 zůstalo ve službách britské armády jen velmi málo 76,2 mm kanonů.